Deváté Tiché úterý

     Bylo už trochu chladno a do ulic kolem svatého Mořice si zvolna ustlala mlha . I domy byly jaksi šerem shrbené a tiché, jakoby pomalu strnuly v tísni přicházejícího podzimu.  Několik oken svítilo, i dveře, za kterými v kavárně Kratochvíle začalo deváté Tiché úterý.

     „Pěšinou zavátou rezavým listím přicházím do míst, kde jsem dlouho nebyl…“ To zpívají Tiché lodi v písni o řepčínském parku. Pokaždé mám dojem, že René svoje písně vybírá v neomylném tušení a s jakýmsi krásným vplynutím do nálady nadcházejícího večera, jako by každého z autorů, co zde vystoupí, odjakživa znal. Protože když do křesla pro hosta usedla paní Blanka Kostřicová, začaly se dít věci, které jste nespatřili, ale pocítili…

     „Poutnici je něco přes čtyřicet, teď na počátku třetího tisíciletí, a před dvaceti lety jí, o něco víc než dvacetileté, patřil tento svět, tak jako dnes patří nagelovaným dívkám s tvrdýma očima, potetovaným mládencům s náušnicemi, počítačovým machrům a hackerům, bankovním úředníkům a schopným podnikatelům, podnikatelům v obchodě, řemesle, v zahradnictví, v showbyznysu, v umění i v literatuře…

     Poutnice myslí na svou prababičku, jíž patřil – dvacetileté – svět v roce 1910 a ve třicátých letech byla v dnešním věku poutnice. V tom druhém dvacetiletí prababiččina života se svět proměnil v přímo zbrklém tempu, a přece prababička – čtyřicátnice se s ním mohla pořád jaksi identifikovat, patřil i jí, nejen těm dvacetiletým, kteří se od svých rodičů nelišili tak příliš… Ne, tato žena určitě nepocítila mezi svými dvaceti a čtyřiceti lety takovou propast, jaká se (jaksi přirozeně) otevřela mezi poutnicí a světem a prohlubuje se neustále, už je jak trhliny v mounteverestském ledovci, v ledopádu Khumbu… domorodí Nepálci říkají, že kdo do nich spadne, ocitne se až v Americe…“ 

     Blanka Kostřicová předčítá ze svojí prvotiny nazvané Ledovcová turistika výrazným hlasem, ovšem nekřičí. Co křičí, je ticho, které rozepjalo paže napříč místností, to ticho, kdy ztišíte dech vtlačeni do židlí, zaraženi, vytrženi z běžného dne a vrženi do trhlin ledopádu. Je to vyprávění, které se na první dojem jeví jako deník z vysokohorských túr –  jistou rukou podané zápisky ženy, která stála na ňadrech Elbrusu a jejíž goretexové botky s mačkami razily si úzkou stezku na vrchol Mont Blanc. Ovšem za tímto popisem výstupů a sestupů je cítit nervní ledový osten, jehož občasné zacinkání prochvívá celou Ledovcovou turistikou, a tento tísnivý pocit, o němž sama autorka otevřeně mluví jako o vypisování se z jakési mezní životní události, vás po dočtení celé knihy ještě na chvíli podrží v křesle, zamyšlené, a zase to ticho, co téměř tíží…

     Ve druhé polovině večera se k paní Blance přidává René, který svým podmanivým hlasem předčítá úryvky korespondence mezi ní a jejím zesnulým přítelem, spisovatelem Janem Balabánem. Mužský a ženský hlas se vzájemně střídá, jak jednotlivé dopisy a kratší textové zprávy na sebe vzájemně navazují, a ač je to čtení formátu neobvyklého, neuslyšíte banality typu Ahoj Blanko, dneska sem měl k večeři ragú. Silné pouto a vyjímečné netělesné přátelství mezi mužem a ženou je zde cítit, a ač se o Janu Balabánovi píše, že je existenciálním autorem bez špetky smyslu pro humor, velmi mne pobavilo jeho Milá Blanko, Bondy a Hrabal rovná se hovno. S láskou Jan.

     Jdu domů a mlha pluje  korunami stromů na nábřeží. Chvíli stojím na mostě, dokuřuji cigaretu a očima kloužu hladinou Moravy. Plyne tiše a ze střech kostela svatého Gorazda vzlétlo hejno holubů. 

     

     „Neptej se a žij,“ i to řekla Blanka Kostřicová onoho večera.

    

/pozn. Citovaný text je z knihy Blanky Kostřicové Ledovcová turistika, fotografie pořídil Jirka Trnka


Další fotografie můžete vidět zde: Fotografie – IX.Tiché úterý