Sen o tom, jak se jako válečník účastním nějaké epické bitvy. Jsem to já, ale nejsem to já, tak někde napůl. Chvílemi bych rád zvítězil a vstoupil slavně do Ódinovy síně v Ásgardu, ale bitevní vřava skutečně nahání hrůzu. Můj sen nebyl dostatečně dlouhý, abych uvykl pohledu na roztříštěné lebky, odseknuté končetiny a potoky krve sic hrdinské, přesto nachlup stejné jako ta, kterou znám ze zabijaček.
Vígríd se zve pláň,
poslední bojiště
Surta a starostlivých bohů.
Na sto honů
sahá všemi směry.
Toť úradkem určené kolbiště.
Uprostřed kolbiště, sám jako voják bývá vždy, mávám mečem, urputně a zoufale. Ten pocit samoty řeže. Jak mi ostří projede krkem a zkosí ji mi levé rameno, svým způsobem je to úleva. A když padnu do své vlastní krve, všímám si s pozoruhodnou bdělostí, že mé útroby se ze strachu vyprázdnily.
Žádná sláva.
Valkýry nepřiletěly.
Nebudu tedy trávit bujarý čas v síních Valhally.
Ale zas na druhou stranu mohu hrdinsky odejít do kterékoli smíchovské hospody na rundu piv.