Město. Krajina všednosti. Obydlená pustina, kde muž venčí psa. Zvedá packu při sv. Janu Sarkandrovi, umočeným vlažností starousedlíků. Ulicí šourá tma, za rohem vřískl popelnicový drak. Mlha převaluje v ústech sliny líbajícího se postaršího páru, vzdychají. Tváře kolemjdoucích zrcadlí noc v kalužích. Pohled na nebe. „Šukal jsem tvou mámu,“ zní z pavlače a jiný hlas řeže smích polykanými střepy. „Haháááá, šukal jsem tvou mámu!!!“ Město. Krajina všednosti, kudy chodívá bosa. Anděl sbírající žiletky, špony slov, sýry z myších pastí vyjídá, na dobré dohlíží. V jejím pohledu tonou ženy umírající v mužských válkách. Svými prsty se dotýká ran břicha, krajiny srdeční, její vlasy zpívají s okapy píseň, o tom, že někdo se dnes nevrátí domů. Líbám ji. Dlouze. Jak mlha farní průčelí. Možná že ráno.. Se tady kvůli ní jeden pán zastřelí.
