Oblaka visela nízko a temněla, nad dívkou tančící s měsíčním stínem, krom něhož na sobě vůbec nic neměla, možná jen kol boků sléz se jí vine. A on stál. Díval se, aniž ho děsí, nahá jak se smíchem vichřici zahání, s cheruby líbá se tak jako s běsy, na bledých ramenou majíc dva havrany. Nežli noc odejde, stodola vyhoří, v tůni se zalesknou třoucí se úhoři, její krev zachutná červeným vínem. Možná, že jemu se nakonec zaslíbí, možná, že on jí pak do klína políbí a zemře přesvědčen o strašné vině...
