Post-psilocybe

Píšu to teď, je půl jedné v noci, nacházím se někde v půli cesty, nejspíš už to není vědomí změněné chemickou alternací, ale jakýsi post psychotický stav. Ačkoliv jsem povětšinou ztrácel orientaci v čase a tuplem v prostoru, kognitivních schopností jsem nepozbyl a v každou chvíli jsem si byl vědom probíhajících dějů. Ačkoliv, upřímně, zhoršené fyzické projevy, ty zcela klasické, ovšem mnohem prudší, než jsem čekal, mě místy vyděsily, když jsem sám ležel ve svém kumbálu a svíjel se v jedné dlouhé nepřetržité křeči a mé vědomí těkalo mezi strachem o mou fyzickou stránku bytí a ohromujícím prožitkem, který stále ještě částečně teď zažívám, ale díky ústupu fyzických projevů jsem už schopen se alespoň pokusit ten prožitek zpětně hodnotit. Ty fyzické aspekty měly místy až děsivě schizoidní účinek, ale kdykoliv se mé vědomí přes spirály a labyrinty obrazů zkoncentrovalo, tak jsem vždy převzal kontrolu. Snažil jsem se ovládnout své tělo, ale musel jsem to vědomě vzdát, předem prohraná bitva, lepší strategie byla prostě to přijmout jako součást prožitku a koutkem mé mysli kdesi ukotvené ve skutečném časoprostoru jen doufat, že mě Barunka v této chvíli nenajde zde, protože by na mě okamžitě zavolala záchranku. Naštěstí zůstal tento neblahý fyzický aspekt věci jiným očím skryt a má mysl se mohla svobodně vydat na pouť.

Teď pár spíše nahodilých, leč fascinujících postřehů, z nichž se možná později pokusím sestavit nějakou skládačku. Ne, nejde to zřejmě uchopit slovy. Už v tom odvíjejícím se prožitku mě mermomocí napadlo, že přece jazyk je safra dům bytí, jak říká Heidegger, ale soudě čistě na základě mého prožitku… No prostě ne, jednoznačně ne. Samozřejmě kdykoli a odkudkoli může přijít argument, že změněné vědomí implikuje ztrátu schopnosti používat jazyk. Neřekl bych, ač jsem pozoroval a stále pozoruji – afirmativně si to znovu a znovu připomínám, že stále jsem minimálně na prahu změněného vědomí – že jsem stále schopen užívat jazyka jako strukturu k popsání prožitků, ale jen do určitého bodu. Pak, asi v tom stylu, v němž to tak sugestivně popisuje Castaneda nebo McKenna, už prostě slova nestačí.

Další zajímavou věcí je vícero úrovní vnímání. Na té základní, která je ovšem zcela ohromující a těžko se z ní leze ven, je velmi dynamický, neustálé se měnící univers plný barevných forem a struktur – jasně, tohle je asi tak nějak to, co většina lidí na tripu očekává. Lze ale z této, nazvěme to úrovní vnímání nebo vědomí, uniknout o patro výš nebo níž, záleží na vás, jak prioritně to vnímáte. V tom druhém patře nebo na té úrovni jsem mohl, jakoby přes jakousi skleněnou hmotu, pohlížet do té základní úrovně, jako bych byl v té chvíli někdo jiný než já, nebo spíše ten ochrnutý a emocí uhranutý, politováníhodný cestovatel mimo čas byl někdo jiný a já jsem teprve v té druhé úrovni. Bohužel právě tento můj lehce schizofrenní stav těkání mezi dvěma úrovněmi měl ten nepříjemný následek, že jsem občas dostal nekontrolovatelný záchvat smíchu. Záměrně užívám slova záchvat, protože valnou část toho celého přičítám tělu, na které jsem v podstatě rezignoval, doufajíc že si s nastalou situací prostě nějak poradí, koneckonců zatím vždy vše přežilo bez následků.

Právě tahle věc, ty fyzické projevy, u toho jsem cítil jakousi zbytečnou degradaci toho, co skutečně uvnitř prožívám.

Po většinu času mi ovšem ona druhá úroveň, kdykoliv jsem upnul silou pozornost k ní, sloužila jako jakýsi průvodce a zasvětitel toho ochromeného človíčka v první úrovni vědomí. A většinou to, co si já vysvětluji jako touhu po pochopení podstaty věci, neprobíhalo přes slova, přes jazyk námi a Gadamerem vnímaný jako jediný nástroj, který máme k uchopení světa. Probíhalo to jinak. A už z podstaty věci to „jinak“ neumím popsat běžnými slovy. Dokonce, když nad tím uvažuji, nedovedu se k tomu ani slovy přiblížit. Je ale možné, že je to buď jen má lenost, nebo spíše intelektuální nedostatečnost. Ontologický výklad hry přenechám jiným, tohle má být popis mé vnitřní zkušenosti.

Dobrá, tak obrazy. Předně, je zajímavé, že v realitě, v našich běžných snech, člověk často prochází, já to nazvu oblými příběhy. Oblý příběh je ten, kde vidíte tváře lidí, jejich hovořící ústa, a do toho posloupnosti navazujících sekvencí, svázaných nějakou vnitřní kauzalitou a dynamikou. Avšak onen svět, od něhož mě stále ještě dělí pouhé krůčky, je zcela prost oblých příběhů! Nejsou tu ani biblické výjevy, ani dění, kde by se dal tušit nějaký mravní či jakýkoliv význam po vzoru antických příběhů. Dokonce tu není místo pro erotiku a sex, ani jiné nám dostupné a vyhledávané pozemské rozkoše a kratochvíle. Nebylo tu místo ani pro mé blízké a milované, ani pro ty, co žijí, ani pro mé zemřelé rodiče. Zdálo se, že se v té první úrovni nacházím v jakémsi divotvorném universu s krystalicky čistými formami. A jasně, z té druhé úrovně jsem se na sebe šklebil, a ještě šklebím, prostě jen trip, víc v tom příteli nehledej, ale tenhle hlas byl rychle přebit doslova smrští obrazů, u nichž většinou v letu nebyl jsem schopen vnímat nějaké významy, ale u jiných, pokud jsem dostatečně upnul vědomí na mé já v druhé úrovni, jsem překvapivě byl schopen vnímat… vnímat, ale vlastně co?

Nemohl jsem se v těch obrazech ubránit dojmu pronikání z makro do mikro světa. Neustálé průlety něčím, co připomíná souhvězdí, anebo to, jak my lidé souhvězdí vnímáme a vidíme v rámci spektra, tak to mělo téměř vždy tendenci pronikat hluboko do atomových a subatomárních světů. Pochopitelně, je to má interpretace, ale tady vnímám halucinogenní prostředky jako zdroj imaginace, která nám omezeným lidem může pomoci k ilustrativnímu a lidštějšímu chápání jevů, které jsou ve své obludné syrovosti mimo naše chápání, vyjma toho abstraktního, k němuž ovšem necítíme žádnou emoci, nebo naší jedinou emocí je se v tom dočista utopit. Odkud je zase blízko k teologii a mysteriu tremendu Rudolfa Otty.

Celou tu fascinující cestu mě provázela až urputná touha stavět si kotvící body. Body, které mě nakonec spojí s realitou, kde se mé já, prožívající těžko popsatelné věci, protne s mým druhým já, které žije, řeklo by se, na druhém břehu. Zřejmě podobná tendence jako ve filmu Interstellar, kde si autor rovněž pohrál s podobným motivem.

Zaznamenat to, postavit si kotvící body, byla jakousi třetí úrovní mého prožitku. Dokonce, a to i ve stavu, kdy jsem se stěží pohyboval a orientoval se v prostoru mého kumbálu, jsem se několikrát pokusil vytvořit si kotvící body skrz video na mém mobilu. A dokonce se mi to podařilo, navzdory křečím a ztráty artikulace. Mám-li tuto až obludnou obsesi po kotvících bodech popsat nějak srozumitelněji, pak příčinu hledám v tom, že jsem se velmi bál, že prostě tuto svou výjimečnou pouť prožiji a pak z ní většinu zapomenu. Toho jsem se k srmti obával. Připadal jsem si jako bludná bytost, která se snaží z velkolepého světa prokřičet se skrz zeď, tak abych její hlas mohl uslyšet já, má existence žijící v reálném světě. Měl jsem dojem, že skrze tyto kotvící body se mi vrátí vzpomínky na prožité události. Jako zoufalý fotograf, jenž obtiskává prchlivý okamžik na papír, aby jej uchoval sám sobě do budoucnosti.

Nevím přesně, zda volím vhodnou typologii slov a termínů, protože, jak jsem řekl, byl jsem v tom stavu, a stále trochu jsem, byť jak píšu tyto řádky, tak cítím, jak se vzdaluji a již ve mně převládá to, čemu se v našich končinách výsměšně říká „normalizace“, byl jsem v tom stavu schopen využít jiných postupů k pochopení dění nežli těch našich, postavených na jazyku. Ta zkušenost se nedá zprostředkovat, to je na ní krásné a bytostně autentické, ostatně v tomto tajemství je skryta podstata terapeutických účinků psilocybinu, o nichž máme mnoho důkazů.

Další věcí, kterou bych si chtěl z této báječné seance pamatovat a později případně podrobit introspekci, je zvláštní dimenze emocí, která ve mně převládla. Opět si nejsem jist, zda používám správná slova… Ono obecně se dá říci, že u mě slova a jazyk po této zkušenosti trochu upadly na významu. Ta jiná dimenze spočívala v tom, že na té první úrovně jsem cítil nekonečnou fascinaci. To byla ta nejsilnější emoce v příběhu a nutno dodat, že byla jednou z nejsilnějších, co jsem kdy zažil. V podstatě jsem nemohl uvěřit tomu, co prožívám, a neustále jsem měl tendenci konfrontovat to se svým druhým já z druhé úrovně, které působilo na mě afirmativně. 

Na druhou stranu, mé já z druhé úrovně si zachovalo neobyčejnou emotivní střídmost. Skoro až chlad. Právě díky tomuto druhému já jsem byl schopen o celém dění průběžně přemýšlet a podrobovat je kritické analýze. Zajímavé také bylo, že jsem byl schopen prožívat věci jakoby zároveň najednou, z první i druhé úrovně. Úžas, nepopsatelný pocit výjimečnosti situace, fascinace barvami a strukturami na jedné straně a schopnost chladně to vnímat a rozkládat do srozumitelných obrazců na straně druhé a to v jeden jediný moment. Věčná škoda, že ve své obvyklé zkušenosti v reálném světě toto neumím, musím se mezi svými rolemi, nikoliv schizofrenními jako na mé současné pouti, neustále a někdy poněkud otravně přepínat.

V každém případě, čistě subjektivně jsem kurevsky nadšen, jednak intenzitou prožitku, jednak kontinuální jistotou toho, že jsem ani na okamžik nepozbyl vědomí a byl jsem ve stavu, v němž si buď dokáži věci pro sebe vysvětlovat či aspoň pamatovat, nebo si přinejmenším jen projektovat, že něčeho takového jsem v onom podivuhodném stavu schopen. To samo mě jistě přivádí k jistému uspokojení, navzdory mnohým negativním fyzickým aspektům. Nebo možná právě kvůli nim, s vědomím, že jsem je dokázal překonat, podobně jako to Castaneda popisuje v Učení dona Juana.

Teď k fázím prožitku. První fáze v zásadě nevinná. Díky enzymům obsaženým v citronové šťávě byl nástup psilocinu dost rychlý – z procesu byl vyřazen psilocybin v houbě, z něhož si lidské tělo metabolizuje právě psilocin, avšak který dokáže transformovat rovněž citrónová šťáva. Protože jsme si dali s Bárou oba (jí jsem naordinoval daleko menší dávku), tak celá první fáze probíhala v komunikaci, byť později značně chaotické a doprovázené smíchem bez zjevných příčin apod.

Následně mě trochu znervóznily nastupující fyzické projevy mého těla, takže jsem zavelel k ústupu do mého kumbálu. Tam na mě čekala jistota samoty a mohl jsem se lépe ponořit a zároveň lépe snášet čím dál prudší křeče a další fyzické aspekty.

Již v té první fázi jsem si uvědomoval, že se asi blížím k něčemu monumentálnímu. Stačilo zavřít oči a obrazy přicházely s doslova omračující intenzitou. To jsem ovšem netušil, co mě čeká později.

Druhá fáze byla o poznání silnější a především introspektivnější. V této fázi jsem již nebyl schopen souvislé řeči ani artikulace, pomalu jsem se vylučoval z reálného světa do světa, s nímž každý další doušek bylo jako pít nebeskou manu. Byl tam také počátek mé obsese kotvícími body. Přestože má motorika byla velmi silně narušena křečemi, byl jsem překvapivě schopen přemístit své tělo na hajzl, kde jsem potkal B. a přinejmenším se mi zdálo, že dokážu ještě trochu mluvit, ačkoliv artikulace mi již značně odešla. Jak jsem řekl, na tělesné projevy jsem v podstatě rezignoval, a u setkání s Barunkou jsem se jen soustředil na to, aby to nebylo patrné až příliš – hrozilo, že by na mě zavolala záchranku. Věřil jsem, že mé tělo to zvládne.

Třetí fáze byla nejintenzivnější. Ležel jsem na posteli a mé tělo se jen svíjelo v křečích, respektive v jedné nepřetržité křeči. Nemám nejmenší představu, jak dlouho jsem se v této fázi nacházel. V mysli již byly instalovány obě úrovně vědomí, pronikal jsem mnoha významovými světy, plnými sic barevných, přesto překvapivě strohých forem, jakýchsi astrofyzických modelů, u nichž bylo možné přecházet z nano úrovní do těch gigantických a naopak, a přitom všem jsem z druhé úrovně pozoroval celé dění a snažil se ho pochopit. Jindy jsem doslova procházel skrze geometrické struktury, až jsem měl pocit, že jsem na setinu vteřiny ulpěl v jejich pravidelných vzorcích a stal jsem se jejich součástí (a tudíž pozbyl své vlastní identity) v jakási vesmírné zvonkohře. 

Často jsem narážel na jakási hemživá větvení – kořeny a větve vesmírných těles se rozplétávaly před mými zraky v ještě složitější větve, nebo zase naopak, splétaly se do svých embryonálních zárodků. Mé já z druhé úrovně si to v tu chvíli vysvětlovalo tak, že mi vesmír ukazuje svá zrození a umírání v nekonečném koloběhu bytí, jehož já sám jsem účasten, tedy jsou to zároveň i má vlastní zrození a umírání v koloběhu života a smrti. 

A zase jindy jsem procházel obrovským palácem, kde místo lidí a služebnictva byly jen prosté krystalické tvary, jakési monolity podobné tomu z 2001: Vesmírná odysea, a ty monolity mě vyzývaly ke splynutí s nimi, a já jsem jimi protékal a při doteku forem jsem jasně cítil jakousi elektrizující sílu, nebo to bylo něco na pomezí energie a zvuku, a bylo to nanejvýš vábivé. 

V jiný okamžik jsem pocítil, jak mnou prorůstá mycelium. Není to metafora. Cítil jsem starodávnou, vlhkou inteligenci Země, jak si proplétá cestu mými neurony. Kant se mýlil, když tvrdil, že nemůžeme poznat Ding an sich, věc o sobě. Právě teď v ní plavu. Závoj fenoménů shořel. Viděl jsem soukolí času, a smál se, křečovitě, hystericky a tiše jsem se smál do polštáře, protože čas byl kruh. Všechno se stalo, všechno se stane, a tento okamžik v mém malém litickém kumbálu je středem všeho.

Všechny tyhle obrazy se odehrávaly mimo běžný čas, tedy netáhly se v našem lineárním vnímání jako nějaké sekvence, posloupnosti, ale stály mimo časovou osu. Čas i prostor se roztáhl do neidentifikovatelné rozpínající se a zase se smršťující hmoty, v jejímž pulzujícím rytmu – a v rytmu mého zběsile tlučícího srdce – jsem pulzoval i já, zcela neohraničen. A do toho všeho kormidelník, mé druhé já, pozorujíce vše dění skrze skleněnou stěnu, s topornou úporností snažící se tohle všechno nevysvětlitelné vysvětlit.

Dává to smysl? Mně ano, ačkoli nevím, zda mi to bude dávat smysl zítra nebo za rok, až to budu znovu číst. Kdo ví, možná se po čase tomu prožitku budu sarkasticky smát 

Mé kognitivní schopnosti se mi zdály vcelku v pořádku, až na paměť, ta byla výrazně narušena a nemohl jsem si na pouti vybavit některé pozemské věci. Zrak i sluch jsem měl silně zbystřený, až příliš řekl bych, poněvadž jsem slyšel zvuků, které bych ani slyšet nechtěl, včetně metabolických pochodů v mých střevech.

K té fyzické stránce věci: kromě silných křečí a neschopnosti ani na vteřinu spočinout v klidu, přestože jsem po většinu času ležel na posteli, pociťoval jsem silné pocení, takový tlukot srdce, až mě ovládl strach z nějakého srdečního záchvatu, dále pak rýmu a neustálou a místy nepříjemnou tvorbu všelijakých tělních tekutin, včetně slz, hlenů a podobně. V pokročilé fázi jsem zcela ztratil motorické schopnosti a orientaci, místy jsem se nemohl ani zvednout z postele, mé tělo se neustále svíjelo v křeči na posteli a napínalo svaly, třebaže nic z toho mi nezpůsobovalo bolest, nebo přinejmenším jsem žádnou bolest necítil. Dýchal jsem těžce a nepravidelně. Jednou jsem zvracel. Přestože jsem ztrácel kontakt s realitou, vnímal jsem velmi jasně, co se se mnou děje i po fyzické stránce, a uvědomoval jsem si, že má fyzická schránka vypadá hrůzostrašně. Jako člověk v horečnatém stavu, bez schopnosti artikulovat, neschopen vstát a hýbat se a na pokraji kompletního zhroucení. To vše jsem si s hrůzou uvědomoval, byť jen místy, protože mou mysl většinou zaměstnávalo mé vnitřní prožívání. Pamatuji si, jak mne svým způsobem nadchlo, že je vůbec možný takový rozpor mezi hmotnou a nehmotnou stránkou jediné existence. Že tělo může tak strádat a přitom duch prožívá jedno z nejvýraznějších vzepětí života. Ano, obvykle bývá úpadek těla doprovázen úpadkem ducha. Tady tomu bylo naopak.

Dobře si pamatuji, že v jedné slabé chvilce, kdy se má pozornost nepatřičně upnula na mé tělesné projevy, jsem zatoužil, čistě hypoteticky, po upadnutí do spánku. Spánek byl ovšem zcela vyloučen. Spát bylo zhola nemožné a myslím, že to bylo dáno nejen intenzitou prožitku, nýbrž i chemicky. Tušil jsem, že kdybych ztratil kontrolu nad svou myslí v obou úrovních, pak mi hrozí podobný osud jako neslavného hrdiny z Burgessova Mechanického pomeranče, když mu přišpendlili oči a nutili ho dívat se na čistý hnus.

Nade vším ovšem pnul ohromující pocit z obrazů, které se dostavovaly okamžitě po zavření víček. Oči jsem už beztak neudržel dlouho otevřené, neboť v rámci sekrece všelijakých tělních tekutin jsem je měl permanentně zalité slzami. A když jsem náhodou měl oči otevřené, prožíval jsem to, čemu se dnes v moderní době říká augmentovaná realita, tedy prolínání vnitřních světů s těmi reálnými. Tak jsem mohl vidět například záclonu na litickém okně, kterak se vlní a následně se rozpadá na bílá vlákna, podobná hyfům mycélia. V rohu místnosti se při zavření očí vyskytlo cosi, co mi připadalo jako manifestace černé díry – píšu záměrně manifestace, neb mé racionální já vědělo, že černá díra nepropouští žádné světlo, a tudíž se může manifestovat pouze absencí. Ale když jsem rychle otevřel oči, pak jsem v rohu kumbálu viděl jakési temné monstrum, které mělo oči a náznak úst, ale kterého jsem se kupodivu nijak neděsil – děsil jsem se pouze svého vlastního těla svírajícího se v nepřetržité křeči. Tak jako fyzické tělo upadalo, mysl ovšem zůstávala pevná a já se zvládl protáhnout se slavně světy dosud netušenými.

Mé já z druhé úrovně, a to si pamatuji jako jeden z kotvících bodů na cestě, si kladlo otázky, zda je víc fascinující onen dosud netušený svět, nebo to, že pravděpodobně můj mozek je vůbec schopen něco tak sofistikovaného a mnohoznačného kreovat. Jakási nebeská promítačka v mé mysli, anebo s přispěním velkého Promítače ve stylu Deus ex machina, dokáže vytvořit fantasticky propletené světy s vlastní kosmologií.

Další věc, na kterou jsem byl ovšem již připraven Propletenými světy Merlina Sheldrakea, je nejistota vlastního ohraničení. Ano, dostavil se pocit roztopení vlastního ega, nebo snad prolnutí átmanu a brahmanu, pocit vlastního prostoupení vším, co jsem viděl na plátně své mysli, všemi obrazy, krystalickými formami, jakýmisi archetypy platónských idejí, zářivými barvami, galaxiemi, kvarky a hadrony i černou hmotou. To vše jsem byl i já sám a zároveň ty obrazy byly mou součástí. A přesto, mé jiné já z druhé úrovně jakoby si přece jen ponechalo jistou nezávislost, s níž jsem byl schopen pozorovat tato ustavičná  lnutí a protínání. 

Kombinace ohromující síly a vizuality na jedné straně a jakési emocionální střízlivosti na straně druhé způsobila, že nebylo pod dojmem věcí těžké poodstoupit od sebe. Co jsem ovšem nezvládl tak, jak bych si přál, byly chvíle paniky a strachu, když jsem svou pozornost zaměřil na své tělo. Na svou obhajobu, ty příznaky byly místy tak drsné, že by se asi našlo málo lidí, kterým by to aspoň na chvíli nenahnalo strach. Příště se na tento aspekt lépe připravím.

Ještě si dobře vybavuji moment, kdy jsem pociťoval jakousi závrať, intenzivní a nepříjemný strach při pohledu do vesmírné hlubiny, která byla zvláštně ohraničená ze všech stran zdmi, jakoby to byly zdi mého litického kumbálu, jakoby se ta místnost vyprojektovala do mé vize a jen velký Promítač do ní prozářil miliardy hvězd, galaxií a subatomárních struktur. Procházel jsem onou místností a téměř se dotýkal úžasných a neustále tepajících forem, neuvěřitelně barevných, a přitom pociťoval brutální úzkost. V tu chvíli jsem si racionálně nedovedl vysvětlit příčinu úzkosti. Avšak co mi později pomohlo pochopit, co se se mnou děje, bylo mé podvědomí. Vzpomněl jsem si, že jsem předtím, to jsem ještě nebyl v ultimátním stavu, před Bárou bezděky vyslovil obavu…. “tak pojď si pro mě, vezmi si mě, abych to mohl už konečně přijmout, abych se konečně mohl v tobě rozplynout”. A přesně takto si to nyní vysvětluji. Měl jsem strach ze ztráty vlastního já. Bál jsem se, že mě sice tento transcendentální vesmír přijme, ale já při tom ztratím sám sebe. Ostatně, teprve teď si vzpomínám, že podobný prožitek popisoval i Timothy Leary.

A další postřeh, více psychologický. Člověk racionálně vnímá, že existují různé úrovně vědomí. Ale cítit to, mít možnost prožít víceúrovňové vědomí, to je něco jiného, co opravdu člověka zasáhne. Uvědomil jsem si, že můj mozek je podvyužívaný biopočítač obsahující miliardy neuronů, a že vědomí, které pociťuji v běžném stavu, je jen jedna malá kapka v oceánu možných stavů vědomí.

Kotvící bod č. 6, vzkaz zaznamenaný na mobil ve 23:05

Začátek nesrozumitelný. “Zas se to změnilo. Bohužel…. nemůžu moc mluvit. Ale… chci to popsat. Jenom to chci popsat (šeptem) Vnější projevy jsou křeče. Neschopnost mluvit. Jako bych se propadal do nějakejch… neustále mám tendenci propadávat se… ale ne do nějakýho tunelu… ale těma částicema… větvení, modravý větvení… snad si z toho budeš něco pamatovat… (křečovitý smích, něco nesrozumitelně)… prosímtě, až to uslyšíš, až si to budeš zpětně převíjet, budeš se tomu smát… vzpomeň si na ten okamžik…. bylo tam něco hodně hlubokýho.”

Litice, 3.30 v noci, 22.11.2025

Technické podrobnosti. I ty mají svůj význam v jakémkoliv příběhu. Cca 28 psilocybe serbica arcana, česky lysohlávek tajemných, formou tzv. Lemon teku. Houby vlastnoručně nasbírané, v lokalitách severního Brněnska. Usušené a najemno pomleté plodnice, na 20 minut rozpuštěné v čerstvé citronové šťávě, zalité vodou. Aplikováno v 19.40.

Nyní, ve 2.41 druhého dne, poté, co dopisuji tyto řádky, jsem na Zemi tak ze dvou třetin.