Autor: V.Hudeček

   jednou tvé větve podepřou co opona nezakryje tvář jen tak trochu pobledlou vrstvami hořké ironie staré myšlenky povedou za závěs kde bývaj zmije  

  jsem oběť pýchy své i té cizí falešně tichý hlasitě zmizím skryju se tajně v korunách stromů budete marně lákat mě domů    

stojím tu nebo ležím ztracený ve tmě někde v proutí kam pokračovat nevím prosím tě veď mě čas se teď kroutí

  je to jen zdánlivé umírání andělé spící s kurvičkami na větvích stromů jako ptáci je to jen zdánlivé umírání když táhnou tiše uličkami v dálce na křídlech se nám ztrácí

na oprátkách směrem vzhůruvisí divní oběšencijako z andělského kůrumávaj metály a věnci   hážou si sladké úsměvykostky ledu do skleniceměli bychom bez prodlevyzačít chystat šibenice

mizí klid větví,ztrácí se v davuduchů co neví,že ztrácí hlavuztrácí se mizí, do vzpomínek jdouuž dnes jsou cizí a svojí vinou

jen tak si tančímve stínu stromů se světem válčím utíkám domů a zase vracím se zpětstínem kouře z cigaret světlo mi hraje ke všem mým cestám a vůní čaje trochu se trestámkdyž nevracím se zpět k vůni kouře z cigaret

zmizela v prachu moje citadela všechno odešlo někam pryč táhnu se jako tisícročná včela od zámku zahodil jsem klíč komínem odchází mi všechno v kouři věším se v klidu na chrlič v tom smradu pořád ještě oči mhouřím až rozlétnu se budu pryč