Když večer nemá stíny jen kosti zdobí ulice sám netušíš že zkouším si pro tebe kostým světice Za rohem tam kde vinná réva jak pouta drží pas ohnuté větve stromů nadvakrát lámou strachu vaz Příště až tajně po ránu obejmeš pevně má ramena pochopíš pozdě že přece jen pro tebe něco znamenám
Co je to láska jen dutý vzdech tři bodné rány na zádech
Ruce tvé povedu krajinou tajně a s křehkostí vran budu ti jednou ne jedinou ženou tvých budoucích rán
Nenecháš dlaně mé tě zranit přespříliš hýčkáš v sobě zlost uváži duši tvoji na nit nezbyde z tebe ani kost
A bylo něžně dole na kopci kde výšky prosí rostlinám vzdor plané léta noci těm obtěžkaným nížinám A bylo větru těžko snést dráždivou silou bořit most nestačím do plic s klidem vnést těkavou tvoji lhostejnost
A budou jen stíny bez těla mýt hlavy svoje v potoce v zdech stromů hrana křivá dnem zpívat začne hluboce Tu píseň sladkou něžnou co z útrob bodce vytéká ta mana s chutí režnou je dávno v duši člověka
Bezbřehé zátoky porostlé mechy pohltí navěky všechny mé vzdechy S nezbytnou lítosti budu pak sledovat přemnohé múzy co stihl jsi milovat
Nekonečně inspirativní Katarína Orešanská a báseň, která inspiruje ji samotnou…
Nejsem, a ty to víšjen malá zátěžpro zlost a na obtížnezbavíš snadnosrdce své pleveledávno jen s duší tvoublízcí jsme přátelé
Za Hanku to dnes řekne Haruki Murakami: „Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáš se na cestu sám sebou.“