Autor: Barbora Nebeská

Držel jsi pevně má ramena a zrovna projel vlak chvilka co málo znamená prostě se stalo prostě tak

Pár kapek vína nebo krve ozdobí ruce tvé a peřinu snad ustrne se den i s kouskem nebe snad zastaví se v tuhle vteřinu Než bude ráno bolet s citem prázdného místa po boku a já se vsaju na dno láhve prosta všech slz a nároků

Když večer nemá stíny jen kosti zdobí ulice sám netušíš že zkouším si pro tebe kostým světice Za rohem tam kde vinná réva jak pouta drží pas ohnuté větve stromů nadvakrát lámou strachu vaz Příště až tajně po ránu obejmeš pevně má ramena pochopíš pozdě že přece jen pro tebe něco znamenám

Co je to láska jen dutý vzdech tři bodné rány na zádech

Ruce tvé povedu krajinou tajně a s křehkostí vran budu ti jednou ne jedinou ženou tvých budoucích rán

Nenecháš dlaně mé tě zranit přespříliš hýčkáš v sobě zlost uváži duši tvoji na nit nezbyde z tebe ani kost

A bylo něžně dole na kopci kde výšky prosí rostlinám vzdor plané léta noci těm obtěžkaným nížinám A bylo větru těžko snést dráždivou silou bořit most nestačím do plic s klidem vnést těkavou tvoji lhostejnost