Autor: Barbora Nebeská

Ve ztichlé krajině tři vzrostlé stromy v kalužích zrcadlí obrazy barevné snové že srdce vznáší se Ve ztichlé krajině tři statní muži sekery v rukou oči tak netečné ostré že ruka mávne jen Ve ztichlé krajině není už tří ze stromů oheň z mužů jen prach Bylo tak správně? Bylo tak.

Prameny dopisů, které mám v rameni čekají a tiše v záchvěvu skrání těkají pohybem podobným plameni tak jako opilec který by pil z nejhlubších zátok mých modravých žil Dnes jako vylil by z útrob svých zoufalec přemíru tužeb a včerejší stání co vždycky bez příkras zůstane nakonec opilým matkám co nemají cíl když trhají z dětí svých věnečky víl 

Na dně džbánu krutý pán švihá bičem slov vody má až po okraj upít chce ten lán co je před ním co je vzad co je v jeho moci jen si holka hezky hraj nedožiješ noci

Velké ruce s malou dlaní formálně zvou  k zulíbání utneš zatneš ústa zní líbáš jinou odezní š

Tak jako rudá barva v modrém sametu nesmazatelnou stopu zanechá tak na tvých zádech a žebru stopa dekubitu krvavou stopu vyryje Tak jako rudá barva v modrém hedvábí ozvěnu tvého hlasu z nedávných dálek přivábí tak slz mých z lící v hrob tvůj tekoucí krůpěje Tak jako rudá barva v modré organze stínové divadlo sehrává tak té tvé sžíravé nerkróze…

Slabé oddechování bylo přerváno silným hlasem bránícím poklidnou nespavost říznutou mírnou úzkostí. Slova byla zbytečná, stejně usoudil, že pro ni nejsou potřeba. Pravé podstaty se nedostává, stejně jako pravdy ve víně. Pouhý příslib, že budeme vidět slepému nestačí.  Těžko pátrat po tom, kde se stala chyba. Kdo by chtěl házet kamenem, riskuje zpětný chod. Upřímnost…

Vstup do kanceláře se rovnal vhozené výbušnině. Rozhovor ustal a dveře se rozestoupily těm od starých knih. Na stole staré knihy, ale oči stále zalepené vlivem nezřízené myslivosti a medové míchanice s nádechem leštidla na vlaky. Iniciály vzývaly k tanci koncové viněty a nečitelné vpisky se řehtaly tupým výrazům neschopným rozluštit ve výsledku nezajímavou zprávu o způsobu…