Do černé země zarůstá pocit, šlépěje krajinou na hřbetech snění. To tys ten bílý květ uprostřed noci, to tys má obava z probuzení. Řekla jsi: „Miláčku s dravčími spáry, plný jsi lásky, hrůzy a něhy… I kdybys odletěl s příštími jary, staneš se bystřinou, já tvými břehy.“
Pokud je někdo skutečným Tulákem po hvězdách, je to uherskohradišťský rodák Štěpán Šupka (*1974). Kromě toho, že umí číst v noční obloze jako v rozevřené knize, je také zdravotníkem, skautským vedoucím – a autorem tichých, roztodivných fotografií, jež se krajiny srdeční dotýkají právě svou neokázalostí a hloubkou. V některých Štěpánových obrazech se mísí spiritualita s…
Oblaka visela nízko a temněla, nad dívkou tančící s měsíčním stínem, krom něhož na sobě vůbec nic neměla, možná jen kol boků sléz se jí vine. A on stál. Díval se, aniž ho děsí, nahá jak se smíchem vichřici zahání, s cheruby líbá se tak jako s běsy, na bledých ramenou majíc dva havrany. Nežli…
Zůstaňme na chvíli v tom, co nás pojí. Já ještě ve vlčím, ty napůl dítě… A než se půjdeme naposled projít, schovej mě přede mnou u sebe v bytě. Kdybych pak náhodou snad ještě procit… Dřív, než mě uložíš do chladný země, přičichni, miláčku… Černý květ noci. Lehni si alespoň na chvíli ke mně.
Město. Krajina všednosti. Obydlená pustina, kde muž venčí psa. Zvedá packu při sv. Janu Sarkandrovi, umočeným vlažností starousedlíků. Ulicí šourá tma, za rohem vřískl popelnicový drak. Mlha převaluje v ústech sliny líbajícího se postaršího páru, vzdychají. Tváře kolemjdoucích zrcadlí noc v kalužích. Pohled na nebe. „Šukal jsem tvou mámu,“ zní z pavlače a jiný hlas…
Kdybys byla kůň piješ jen sladovou whisky cvalem tvých kopyt zahoří hvězdy a ty spanilá vydechuješ stříbrnou noc ze které narostou křídla v šíji sedí tvůj dravec v lůně žhneš S tebou lze v tanci mrtvých rozeznat valčík kdybys byla strom jsi bříza bělokorá já černý pták větví tvých Dříve jsem v sobě nosil smrt…
Vlčice s tlamou od krve nad hrobem rodí… poprvé. Mládě je dívka s dýkou v šátku, hledící tiše na svou matku. S večerní hvězdou úzkost zpívá a dosti dřív se připozdívá… Vlčice s břichem od krve Ulehne k ránu… Teprve.
Zůstaňme na chvíli v tom, co nás pojí. Já ještě ve vlčím, ty napůl dítě… A než se půjdeme naposled projít, schovej mě přede mnou u sebe v bytě. Kdybych pak náhodou snad ještě procit… Dřív, než mě uložíš do chladný země, přičichni, miláčku… Černý květ noci. Lehni si alespoň na chvíli ke mně.
NA BŘEHU ZA MĚSTEM.. tam leželi jsme spolu nazí svit úplňku na dívčí hrudi místy se černal pažemi stínů byla jsi pobřeží plné bílých oblázků planoucí dno jezera dcera počínajícího úsvitu hladilas vlčí čenich a já tě seknul drápem řekla jsi: „Miláčku.“ tak jsem tě začal milovat a miloval jsem žáby které jsi sbírala jako…
Město bylo plné tajností dávno předtím, než v dálce za řekou shořely dívčí šaty. Vyslovit je všechny trvalo tak dlouho, že měsíc z okna sestoupil do trnů zahrad a škvírou mezi dveřmi a podlahou jsme slyšeli čenichy otázek. Kapička krve zůstala na bledém třísle noci a tepání, lomcování vášně – prudké jako vítr, když rve…