Rubrika: Barbora Nebeská

Tak jako ve snu o létání líbáš mě ústy hladíš dlaní Tak jako ze sna o smrti chutná tvé příští objetí

Už ani masku šitou na míru nesundáš z tváře trpíš pro víru Pro víru v sebe, mě či koho? Zbylo tak málo lásky mnoho

Na kraji lesa tichý stín volá své verše do krajin Verše jsou hrubé jako oprátka dozněla píseň končí pohádka

Je to tak prosté žádná zrada jenom tě prostě nemám ráda jenom tě prostě nechci znát miluj mě prosím měj mě rád

Vrásky na čele v těch rýhách vzkazy nečtené

Než zase zakousneš se do rtů s chutí popela řekneš mi promiň, ale vždyť jsi to přece věděla

Teskné jsou chvíle bez tebe světla i stíny zebou teskné jsou chvíle s tebou

Držel jsi pevně má ramena a zrovna projel vlak chvilka co málo znamená prostě se stalo prostě tak

Pár kapek vína nebo krve ozdobí ruce tvé a peřinu snad ustrne se den i s kouskem nebe snad zastaví se v tuhle vteřinu Než bude ráno bolet s citem prázdného místa po boku a já se vsaju na dno láhve prosta všech slz a nároků

Když večer nemá stíny jen kosti zdobí ulice sám netušíš že zkouším si pro tebe kostým světice Za rohem tam kde vinná réva jak pouta drží pas ohnuté větve stromů nadvakrát lámou strachu vaz Příště až tajně po ránu obejmeš pevně má ramena pochopíš pozdě že přece jen pro tebe něco znamenám