Rubrika: Barbora Nebeská

Co je to láska jen dutý vzdech tři bodné rány na zádech

Ruce tvé povedu krajinou tajně a s křehkostí vran budu ti jednou ne jedinou ženou tvých budoucích rán

Nenecháš dlaně mé tě zranit přespříliš hýčkáš v sobě zlost Uváži duši tvoji na nit nezbyde z tebe ani kost

  A bylo něžně dole na kopci kde výšky prosí rostlinám vzdor plané léta noci těm obtěžkaným nížinám A bylo větru těžko snést dráždivou silou bořit most nestačím do plic s klidem vnést těkavou tvoji lhostejnost

  A budou jen stíny bez těla mýt hlavy svoje v potoce v zdech stromů hrana křivá dnem zpívat začne hluboce Tu píseň sladkou něžnou co z útrob bodce vytéká ta mana s chutí režnou je dávno v duši člověka

Bezbřehé zátoky porostlé mechy pohltí navěky všechny mé vzdechy S nezbytnou lítosti budu pak sledovat přemnohé múzy co stihl jsi milovat 

  Nejsem, a ty to víšjen malá zátěžpro zlost a na obtížnezbavíš snadnosrdce své pleveledávno jen s duší tvoublízcí jsme přátelé

Snad zbývá jen osušit zbytečné slzy nikdy to nebude zbytečně brzy 

  Za noci tichých žab kdy kvetou klíny víly Mab se dechem na dně sklenky ztrácí co tajného se v srdce vrací