Rubrika: Barbora Nebeská

Z tvého lůžka  u paty orloje létají vrány a v sadu horko je ani kapka vody natož vína v potoce prázdné jsou kapsy tělo v záruce

Pokoj je pokrytý vůní let stropy tiše zní a voda nesmývá otisky prstů tvých od prachu z cigaret Kočičí předení hudbou sfér notuje kapkám vody ve vaně zašitá ústa trýzní tělo prolhané Dlaně již nehladí konečky vět ten přístav vedle ramene příbytkem víl jsou tužby prohrané

V pokoji bez dveří vzpomínky vadnou dávná vzplanutí tíží srdce chřadnou Není už popela nehřeje peřina nehledá tajemství tvá ruka u klína Zbytečná slova stravují těla zakletá ústa však mluvit by chtěla

Je ticho krájí se den nocí, která nebyla vlhká je zlatem protkaná tvoje peřina

Hříchů až mrazí skříň je plná kostlivců jsou mi drazí

Za zvuku hudby jedových slin tančíš na oprátce něžně a hladce nevinně jak jehně na porážce. 

Ve ztemnělé kavárně červené stěny mísené hovory a možná i steny podivní muži tu pod stolky malují červeným vínem zlým portréty ženy Obrysy obrazů ňadra těch hlav plují po parketách co stohlavý dav Mísí se navzájem pijákům pod nohy vědouce kterému vzaly by dech prohrané sny co po vínu přebolí ve tvářích zažehnou poslední vzdech

Ruku v ruce tvé tělo v objetí točí se v kole sladkobolně cit v půli pasu svazuje až sráží vaz a slibuje že v kraji za duší se vsaje do košilek jedinkrát až nakonec lovec se stane obětí 

Ještě tě na sobě cítím a pocit je to zvláštní vždyť uběhlo jen pár okamžiků kdy tisklo se tvé tělo k mému a těžko říct kdy přišlo zděšení že více než na milování je chuť na věšení