O Tichém úterý, jak ho viděla a jak na ni zapůsobilo, NaPokraji píše Daniela Hekelová: VI. Tiché úterý – čtyři výstupy – a množství pocitů jež zůstaly skryty na Sokolské ulici. Opět se potvrdilo, že v Olomouci jsou fajn lidé, neboť šestý literárně-hudební večer byl tematicky věnován umělcům z Olomouce a okolí. Mohli jsme slyšet…
Rubrika: František Vrba
velikonoční blues osamělého hrobníka
muž s tváří lopaty obdivuje Krista muž s tváří lopaty jednou nohou v díře kope jen pro radost a ulehnout se chystá se všemi se vším dokonale smířen možná se ráno zjeví husopaskám svěží jak březen zcela obnažený ta jáma v zemi je přeci jenom láska a u hrobu zase… jako první ženy
Páté Tiché úterý
Oloumouc je pěkný město. Žijou v něm fajn lidi. A ti dělají fajn věci. Třeba takovej Vilém. Otevřel si čajovnu, která se vůbec nepodobá tradiční čajovně a pořádá v ní akce, který ho baví. A baví ho to, protože to baví i pár věrných návštěvníků. Do čajovny chodí také René. René hraje v Tichých lodích….
přijdou jak vloni…
přijdou jak vloni… přesně na hromnice do křídel větru zbité okenice vrhají stíny na uvadlý muškát (v kuchyni pláče moje stará služka) to oni schválně mají bledé hlavy kluzcí jsou jako uhynulí hadi kouří mé vlasy sesbírané z lůžka dáví mé jídlo, moje kočky hladí a kdybys přišla vysvléknout mne ze sna milovat nahlas –…
předjaří II.
natáh jsem kabát přes pyžamo po matce i když je přeci jen poněkud chladně u Svratky nad splavem kvetou už kosatce pravda je nejhlubší vždycky ta na dně
svítání v lednu
velice matné obrysy zvuků jako je skřípění nehtů o myté nádobí a tichá píseň znící ze tvých vlasů ruší mne od klidu daleko spánku siluety ještě letících ptáků tříští se protože otvírám okno zatímco dole lampy v hodině mezi smrtí a souloží kloní se prázdnotě dvou bledých židlí ve druhém patře
Host NaPokraji – Vladimír Takáč
Kdybych měl možnost udělat výstavu slovenského fotografa Vladimíra Takáče (1958) v reálných kulisách, vypadalo by to takhle. Představte si čtvercovou síň bez oken, černé stěny a šachovnicovou podlahu dle vzoru Davida Lynche s rudým sametem u vstupních dveří. Dámy mají místo večerních rób korzety a latexové kozačky, muži černé obleky a škrabošky, kurátor…
nábřeží nového roku
ryba mých nocí stále mlčí potichu hladinou hluboko tmou mihlo se cosi na blanách zlých a kolem ticho ani podpatek dokuřuji na mostě přemýšlím odkud jsem dosti hladov ulovit psa v posledním domě na nábřeží přichází plaše s lampou k oknu…
a kdybys měla koně
/pro B. k svátku svaté Barbory, která je tou lampou v tmách nic lepšího než nějaký básně na pokraji ti stejně nemůžu dát přečíst v tomhle životě mezi dvorem plenami starostlivými sousedy uprostřed nádobí kde zpíváš svými prsty v chvílích kdy bytosti noci sahají po mých vlasech ty svými vymetáš jejich zlé stíny z koutů…
Růžičku? Nebo ne…
Růžičku? Nebo ne. Raděj snad lilii… Tamhleten kalokvět je dobrý tak na hroby! V duchu již pohlaví kolem ní ovíjím, čím se mé těšení sčítá a násobí. Včera mi přišel list! Má láska životní píše, že po letech ráda by ožila. Ať zajdu na jedno či na dvě piva k ní, čeká mne zkažená, bujná…