Rubrika: Martin Dobeš

Je to pryč. Do kamen hážeš lásku svatou Až oheň sežehne bolest Staré přístavy zmizely Do konví stíráš rosu zlomených trav Před námi už jen pustá pláň Kde ptáci hnízda z ran si pletou. Je to pryč. Vyléváš staré vědro oknem ven V konvici nový čaj a v srdci nový záchvěv Doutnavé vzpomínky v trávě pod okny…

20. 9. 2016 (z řeholních deníků) Tak křehké, až se ti ruka rozklepe. Z rozvážných slov plný močový měchýř. Z odrazů rozechvělých poskládáš vlastní škleb. Zámeckou komnatou na světlo boží. Oknem schizofrenie ryjeme držkou v zemi. Hnilobný mrk na tvé tváři. Přesná chůze, přesné pohyby, zostřené vnímání. V rozplihle vznešených prostorách. Pod koucouřími drápy. Mám…

10.10. 2015 (z řeholních deníků) Do duté stěny. Kde se dotýkám. Do hlasu uvnitř sebe. Do tebe a do všech krajin. Tam se dotekem prolnu se stěnou a prostoupím. Zůstanu před a zůstanu za. Jsem já a já, přiložíme hrnek ke stěně a můžeme si povídat. Třeba o tom, jak si ubližujeme, nebo jak mluvíme…

Zetlelé listí v mých uších, mokrá plsť a mrtvolná hlína v záhybech mé košile. Ústa zacpaná směsí kamínků a žížal. Probouzím se z nejděsivějšího snu svého dětství.  Mé tělo i vůle řvou v obludné křeči. Kreativní mysl si sama vyprojektovala noční můru, kvůli níž by člověk byl ochoten zabít i to nejmilovanější kolem sebe, řekl…

Sen, nad nímž se zachvěješ a tvář ti zkřiví hurvínek. Bělostná záplava sněhu kdesi v ruské tajze, nikde ani živáčka. Holá bílá pláň, vánice. Obraz skýtající pramálo naděje. Sedíme pevně v semknutí, jako nějaké sousoší, kde sochař šetřil kamenem… Máme zavřené oči a sníh nám pomalu pokrývá obočí, tváře i celé tělo. Nehýbeme se. Jsme…

7.1. 2015 (z řeholních deníků pro Lázeňský host) Pochybuji. Nevím. Jsem zmaten. Na druhé straně řeky stojí Bigo. Ten nepochybuje. Co neví, to znají jeho soukmenovci. Jeho krev. On ukazuje, která ovečka má onu správnou krev a která nikoli. A kdo všechno je viníkem. Kdo všechno je zlo. Koho stihne tvrdá ruka. Bigo je velký…

4.12. 2014 (z řeholních deníků pro Lázeňský host) V tom světle jsem procitl v manéži. Ležel jsem na jakési plechové lavici, roztažen jako na skřipci, jen levá noha byla zabodnuta do oslňujícího světla nade mnou. Nutili mě roztahovat se,  krčit, skákat, volat na obecenstvo nejhrubšími výrazy a čistit zuby opici. Slon mi chobotem vískal vlasy….

5.9. 2014 (z řeholních deníků pro Lázeňský host) Až mi komínem do kamen vlétne zežloutlý list javoru. Až na šípku uschne poslední kapka deště. Až pohřbím poslední mouchu ve sklenici piva. Až přestanu netečně zírat z okna na vzpomínku na tvé tělo. Až zaklepáš na okno a vyplísníš mě za bordel v kuchyni.  Až.  Možná…

23.9. 2014 (z řeholních deníků pro Lázeňský host) Na nic si nevzpomenu. Nic nevím. Kráčím smířlivě a blahosklonně, úzkosti tupím dutou hlavou. Jsem dutoň. Obdivuji krásu, ale spíš si dám pivo. Odcházím. 

20.9. 2014 (z deníků pro Lázeňský host) Leží tam na schodech takové hnědé, zahnuté cosi, chodidla se tomu vyhýbají. Moc to nevoní, ale i tak to fotografuji. Josef fotografuje své vlastní chlupy. Má je ve tvaru svastiky s runy života a smrti. Vyprskávač loví křehkou laň mezi pruhy barevného skla. Děti jsou loveny v širokých…