vždycky jsem otevíral všechny dveře jen teď jsem chvíli nedosáhl na kliku cítil jsem za nimi srdce divé zvěře vůni tabáku v paklíku ale fakt jsem teď nedosáhl na kliku na stole leží zbytky od večeře hledám v nich asi už jenom ze zvyku nože tiše vržené zpoza keře v zádech ztracených básníků ven tahám…
jsem prošlé zboží co se neprodává lehces čumákem pevně přitisklým na sklokteré v mé výloze najednou praskloa vyměnit ho už ani ďábel nechcedokud mu někdo nezaplatí vícnež jenom slinami jako ti prvíkouskem kříže špinavým krvía našimi zbytky z uren a popelnic
na stále stejné staré židli na kterou světlo už nesvítí jen mezi kameny sám bydlím ti co dřív viděli mě nevidí nemám dost síly stále znova říkat kdo jsem že se neměním raděj půjdu se mlčky schovat za oprátku někam do větví
jdu cestou, kterou už nikdo nekráčí světlo z ulice osvětlit ji nestačí jen na ní dělá další hluboké stíny po kterých šlapu, přeskakovat jsem líný
jednou tvé větve podepřou co opona nezakryje tvář jen tak trochu pobledlou vrstvami hořké ironie staré myšlenky povedou za závěs kde bývaj zmije
jsem oběť pýchy své i té cizí falešně tichý hlasitě zmizím skryju se tajně v korunách stromů budete marně lákat mě domů
stojím tu nebo ležím ztracený ve tmě někde v proutí kam pokračovat nevím prosím tě veď mě čas se teď kroutí
je to jen zdánlivé umírání andělé spící s kurvičkami na větvích stromů jako ptáci je to jen zdánlivé umírání když táhnou tiše uličkami v dálce na křídlech se nám ztrácí
na oprátkách směrem vzhůruvisí divní oběšencijako z andělského kůrumávaj metály a věnci hážou si sladké úsměvykostky ledu do skleniceměli bychom bez prodlevyzačít chystat šibenice
mizí klid větví,ztrácí se v davuduchů co neví,že ztrácí hlavuztrácí se mizí, do vzpomínek jdouuž dnes jsou cizí a svojí vinou