Rubrika: Vladimír Hudeček

na stále stejné staré židlina kterou světlo už nesvítíjen mezi kameny sám bydlímti co dřív viděli mě nevidí nemám dost síly stále znovaříkat kdo jsem že se neměnímraděj půjdu se mlčky schovatza oprátku někam do větví

  jdu cestou, kterou už nikdo nekráčí světlo z ulice osvětlit ji nestačí jen na ní dělá další hluboké stíny po kterých šlapu, přeskakovat jsem líný

   jednou tvé větve podepřou co opona nezakryje tvář jen tak trochu pobledlou vrstvami hořké ironie staré myšlenky povedou za závěs kde bývaj zmije  

  jsem oběť pýchy své i té cizí falešně tichý hlasitě zmizím skryju se tajně v korunách stromů budete marně lákat mě domů    

stojím tu nebo ležím ztracený ve tmě někde v proutí kam pokračovat nevím prosím tě veď mě čas se teď kroutí

  je to jen zdánlivé umírání andělé spící s kurvičkami na větvích stromů jako ptáci je to jen zdánlivé umírání když táhnou tiše uličkami v dálce na křídlech se nám ztrácí

na oprátkách směrem vzhůruvisí divní oběšencijako z andělského kůrumávaj metály a věnci   hážou si sladké úsměvykostky ledu do skleniceměli bychom bez prodlevyzačít chystat šibenice

mizí klid větví,ztrácí se v davuduchů co neví,že ztrácí hlavuztrácí se mizí, do vzpomínek jdouuž dnes jsou cizí a svojí vinou

jen tak si tančímve stínu stromů se světem válčím utíkám domů a zase vracím se zpětstínem kouře z cigaret světlo mi hraje ke všem mým cestám a vůní čaje trochu se trestámkdyž nevracím se zpět k vůni kouře z cigaret

zmizela v prachu moje citadela všechno odešlo někam pryč táhnu se jako tisícročná včela od zámku zahodil jsem klíč komínem odchází mi všechno v kouři věším se v klidu na chrlič v tom smradu pořád ještě oči mhouřím až rozlétnu se budu pryč