Rubrika: Vladimír Hudeček

zmizela v prachu moje citadela všechno odešlo někam pryč táhnu se jako tisícročná včela od zámku zahodil jsem klíč komínem odchází mi všechno v kouři věším se v klidu na chrlič v tom smradu pořád ještě oči mhouřím až rozlétnu se budu pryč

za rozervanou oponoubez kostýmů a paruk co snadno mění člověka ztichlo město krutou hrou bez pravidel a záruk zůstala bolest odvěká kdo hrál tu hru ten už tuší že nebude mít konec a poběží si pořád dálbude slyšet bzukot muší a nezazvoní zvonecani tomu kdo jen bokem stál

po obloze mraky jdoucestou dlouhou nelehkou mapy žádné nemají šero nesou po kraji minulost jedí s rulíkem a pijou černej čas s mlíkem ten rulík nemá žádnou chuť v ústech se válí jako rtuť i on si hledá cestu svou za duší dávno ztracenouza Alenkou a králíkemdát si svůj černej čas s mlíkem králík se…

otočíš se na nemocničním lůžku z výhledu oknem zbyl jen kříž už neudržíš bibli ani tužku  modlíš se i když nevěříš 

život ve falešných odrazech pod střechou co se tváří jako nebeve čtyřech pobouraných zdech v průvanu slov ze kterých zebe…natáhnout obě ruce pro pomoczjistit že pravda je jinde než byla prveže není den ale dávno temná nocs hvězdami v kaluži čerstvé krve

v kapse jen nedopalky a dívčí stuhy poslední pohled z války s obrázkem duhy za uchem cigaretu po padlých druzích co do kanálu smetu jak točím se v kruzích

smutný zbytek koruny které zbyly jen bodavé hroty láká lidi z komuny a užitečné idioty

narazil jsem na cestě na ostré hroty všude kolem byl slyšet řev přehlédl jsem je a rozřezal si boty teď mi z nich s každým krokem kape krev

zařvali jenom „chcípni“ než mi ukázali záda byli klasickou sviní v převleku za kamaráda