Před málo dny proběhla v olomoucké Kratochvíli vernisáž výstavy Jaromíra „Tenza“ Krátkého. Zaujala mne hned ze dvou důvodů. Úspornými fotografiemi převážně městských detailů a pořízenými z většiny mobilním telefonem. A pak tím, že výstava je prodejní ve prospěch spolku Náruč dětem, z.s. Když jsem pak s Jardou domlouval pro tuto…
Pour féliciter
že prý se musí zeptat mámy šílí snad? včera bez ptaní mne naběhlými bradavkami šimrala šedí ve skráni a potom polkla…jako velká (a prý že já jsem dobytek) z rádia tiše zněla znělka jak na rok Nový…i po zbytek
Otevřená výzva k mrdání
Na naší poslední vernisáži NaPokraji 5 jsem mluvil o tom, že pro mne osobně je smysl Pokraje v alternativě k veřejným fotografickým či literárním webům, o nichž se dnes dá říci, že jsou spíše sociální sítí nežli „konzervárnou“ kvalitních a autentických děl. Vedle tohoto vnímám jako důležité, aby se „umění“ dostávalo na svět a…
Desáté Tiché úterý
Následující text je z pera Venduly Čepicové, fotografie obstaral z archivu Jirka Trnka. Ačkoli Desáté Tiché úterý bylo mým prvním Tichým úterkem vůbec, nemohla jsem si nevšimnout aury nevšednosti, která se nad ním lehce a nevtíravě vznášela. „Vždyť desítka, to je něco výjimečného, deseti prsty se denně dotýkáme světa kolem nás,“ uvedl René z Tichých lodí…
v krajině krotkých bílých vran
v krajině krotkých bílých vran jsou ruce stromů spjaté k nebi tam mluví Bůh do básně rozepsané jak bledé hlasy v prázdném domě nezralé nesklízej a co je pod zemí nepřej si ať vstane v krajině kterou obývám jsou kořeny jak známé paže zaryté v ústech černozemě a srdce bije na zvon posedlosti spočinout nelze pojďme vstát lásko jdou k nám…
Deváté Tiché úterý
Bylo už trochu chladno a do ulic kolem svatého Mořice si zvolna ustlala mlha . I domy byly jaksi šerem shrbené a tiché, jakoby pomalu strnuly v tísni přicházejícího podzimu. Několik oken svítilo, i dveře, za kterými v kavárně Kratochvíle začalo deváté Tiché úterý. „Pěšinou zavátou rezavým listím přicházím do míst,…
Host NaPokraji – Karel Ševčík
Na jaře jsem vystavoval v Kratochvíli, v jedný skvělý kavárně v Olomouci. Po vernisáži s náma šel do Ponorky i dlouholetej kamarád Karel Ševčík. Diskuse s ním byla zajímavá, dlouhá, jiskřící, chápavá, konstruktivní, veselá a já už ani nevím jaká. Ale z velký části byla o fotkách. O cestě, kterou si razí, o zarputilosti, o…
na sklonku letních úplňků
ten strop je blízký víku truhly po stěnách stíny koček jdou a tvoje oči aniž uhly se s těmi mými neprotnou snad nastal čas jít skládat uhlí zaplašit vrány podzimu jenomže mně se dávno nechce šetřit si kabát na zimu listí už stejně neshrabu… to radši předtím nežli vstanem půjdu se zlehka projít ránem zahradou plnou…
Ve ztemnělé kavárně…
Ve ztemnělé kavárně červené stěny mísené hovory a možná i steny podivní muži tu pod stolky malují červeným vínem zlým portréty ženy Obrysy obrazů ňadra těch hlav plují po parketách co stohlavý dav Mísí se navzájem pijákům pod nohy vědouce kterému vzaly by dech prohrané sny co po vínu přebolí ve tvářích zažehnou poslední vzdech
Punk´s not head
6.8. 2016 Procitl jsem na setmělých jatkách. Světelný kužel ze stropu protínal a řezal prasečí hlavy v šeru kolem mne. Neviděl jsem celá těla, jen mlhavé obrysy v místech doteku světla. To světlo se chvělo v podobné křeči jako prasečí těla. A na hácích, vzdáleně podobných Kristovu kříži první golgotské noci, visely žebra a kýty….