Sever se vší syrovostí a možná i trochu surovostí. Žádní sobi a losi. Jen černobílé zaplískané ulice plné kafkovských postav kdesi na západě Švédska. A v té zdánlivé ponurosti je přitom tolik života. Stačí dýchnout na rozmrzlé ruce, očistit spoušť krabice a sednout si do nějakého autobusu. A přes to mokré sklo flákat jeden obraz…
Letní marnosti
Sedávat na pařezu s růžencem tekoucím mezi prsty. Hulákat zpitý do hory. Vozit se na káře s voňavým obilím a zapřahat vola před kola. Sypat vanilku do ran v dubu ztepilých mízou. Výt jako kojot do tvých snů měsíční noci. Svlékat se a oblékat do ranních ros. Být kejklířem a nebýt. Ou vádí ouja! Ouja…
zařvali „chcípni“
zařvali jenom „chcípni“ než mi ukázali záda byli klasickou sviní v převleku za kamaráda
Vlasatá tráva
Klouzal jsem po bramborových natích. V trávě na valše vložil jsem. Vlas…
zalitá v jantaru…
všechna ta chvíle je zalitá v jantaru v přeletu draka nad ztichlým náměstím v barový stoličce vržený proti zdi v břízách a pannách co už se nechvějou ve skoku jelena a vlčím severu ve vlasech stařeny s ošklivým úsměvem v posledním cigáru kouřeným za chůze ve slavným Hosana co blízko má k Ukřižuj ve chvíli…
Vezmi mne daleko
Miláčku, prosím tě, vezmi mne daleko, třeba jen na výlet jídelním vozem. Až tam, kde jeřábi zpívají nad řekou, anebo alespoň dva metry pod zem…
V posledním jaru
Vlasy mi šediví a brada prokvétá, cítím se jako host na vlastním karu… Ještě mi chvíli hraj… já budu poeta, Ty bílá vlaštovka v posledním jaru.
Časy něhy
Májový úplněk mi prohřívá kosti, až matčin obraz ze zdi tiše vyje… Brzy už! Za chvíli přijdou mí nejlepší hosti… Prastará sklíčenost. Sladká onanie.
Host Na Pokraji – Vladimír Hudeček
Vladimír „Valokuva“ Hudeček /1980/ Pražský rodák žijící v Kroměříži. Za život vystřídal několikero povolání, z nichž nejvíce se v něm a jeho tvorbě otiskla práce popelářská. Vladimírovu tvorbu vnímám ve dvou rovinách. Tou první je právě jeho série Popeláři coby výsledek téměř desetiletého časosběrného dokumentu ze stupaček náklaďáku na odpadky. Vedle toho…
Mrazivý vítr rve ze mne košili…
Mrazivý vítr rve ze mne košili, i spodky po otci a bílé vlasy… Ne, ještě nežiju… Ne, ještě nešílím! Zatím jen hledám, kdo by mne spasil. Možná ta maličká, co chodí na hřbitov každýho rána si předčítat Klímu… Možná se smiluje a možná ji vábí to, s někým, kdo přežil se… přežít i zimu.