Nekonečně inspirativní Katarína Orešanská a báseň, která inspiruje ji samotnou…
ve starým bytě po dědovi
Ve starým bytě po dědovi civím jak někdo, kdo se dozví, že týdny spí už spánkem věčným a zapomněl se na konečný. Dal jsi mi, Bože, ženu krásnou, bez ní je místnost tmavá, pustá. Až nade mnou tu díru zhasnou, kéž zdají se mi její ústa…
Milovali se
milovali se ve čtverci dvora mezi pískovištěm, klepačem, hrobečkem Mourka a večerní okna přivírala oči ve stejnou vteřinu při stejný sekvenci seriálu nikdo nevěděl, odkud to jde kterej darmošlap ruší obřad zajetýho večera v podprsence a vyhrnutý sukni brala ho do úst nadarmo Boží jméno několikrát jí musel zakrejt oči aby neviděla první paprsek vrytej…
jsem plný básní
jsem plný básní vyzáblých jako jsou psaní na rozloučenou kdybys mi ve spaní potichu umřela zbudou tu po mně třaslavé listy
Nejsem, a ty to víš…
Nejsem, a ty to víšjen malá zátěžpro zlost a na obtížnezbavíš snadnosrdce své pleveledávno jen s duší tvoublízcí jsme přátelé
Cestou necestou
jdu cestou, kterou už nikdo nekráčí světlo z ulice osvětlit ji nestačí jen na ní dělá další hluboké stíny po kterých šlapu, přeskakovat jsem líný
Host NaPokraji – Hana Navrátilová
Za Hanku to dnes řekne Haruki Murakami: „Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáš se na cestu sám sebou.“
Snad zbývá…
Snad zbývá jen osušit zbytečné slzy nikdy to nebude zbytečně brzy
Tajný deník soch
noc přišla na vraném koni a projížděla mezi světy ulicí byla slyšet tma měsíc sražený lešenářskou trubkou dvůr se železnou maskou holubi do města přišlo jaro v tom bylo všechno vůně dávných stehen a tíha co se násobí
Za noci tichých žab…
Za noci tichých žab kdy kvetou klíny víly Mab se dechem na dně sklenky ztrácí co tajného se v srdce vrací