Za noci tichých žab kdy kvetou klíny víly Mab se dechem na dně sklenky ztrácí co tajného se v srdce vrací
o síle tvých větví
jednou tvé větve podepřou co opona nezakryje tvář jen tak trochu pobledlou vrstvami hořké ironie staré myšlenky povedou za závěs kde bývaj zmije
Jak nám to holky chtěly ukázat…
Milá maminko, píšu ti ze školy v přírody. Máme se tady fajn. Spím s Péťou a Pepou v pokojy. Fčera jsme byly na výletě za dykobrazi. Jeden mě málem kofl do oka. Naštěstí se trefil jen Pepovi kolena a musel do nemocnice. Večer nám soudruška úča spívá a my ji to hezky kazíme, taky…
Blues pro zlou holku
Za noci, do který zavoní čerstvá hlína, zalej mě slzama, co nasbíráš do lahve vína. Přijď za mnou do sadu jen v noční košili, zalej mě slzama… ještě než zešílíš. A když ti vykvetu, můžeš bejt moje milá, v krajině, která se tou nocí rozpůlila. Naposled ve větvích pohlaď mě po tváři, cigáro připal…
oběť pýchy
jsem oběť pýchy své i té cizí falešně tichý hlasitě zmizím skryju se tajně v korunách stromů budete marně lákat mě domů
A její tělo ve věnec vpletl…
A tělo její ve věnec vpletl A v ohybu jejím ztrestal pýchu To tělo svaté dlaní horkou hnětl To teplo vzešlé k nohám hodil světu A ona marně nahá bez hlavy A sladce v trupu temnoty To světlo hřála pro davy To vše bez vděku droboty
ztracený v přítomnosti
stojím tu nebo ležím ztracený ve tmě někde v proutí kam pokračovat nevím prosím tě veď mě čas se teď kroutí
Ještě než do mě bodneš…
Ještě než do mě bodneš a krk můj sevřeš v dlani snad naposledy lehneš si do důlku pod jamkami Tam trpké plody mého břicha snad znásobí tvou zlobu snad budeš otcem mého ticha snad znova zas a znovu
zdánlivé umírání
je to jen zdánlivé umírání andělé spící s kurvičkami na větvích stromů jako ptáci je to jen zdánlivé umírání když táhnou tiše uličkami v dálce na křídlech se nám ztrácí
krátká báseň o podzimu
Zrovna, když zvonilo děvčátko odvedle, vážně jsem přemýšlel, co ještě přestát. Neboj se… Řeklo mi nápadně pobledlé. Už to jde za náma po střeše města.