František Vrba (*1982)
je plzeňský rodák žijící v Olomouci. Jako mladý nastoupil na gymnázium, které na konci třetího ročníku z vlastní vůle opustil a vydal se na cestu životem vybaven pouze četbou Ladislava Klímy a básněmi Pavla Zajíčka. Vystřídal mnoho povolání, od člověka pečujícího, po stromolezce, který kácí stromy a bourá komíny. Nejvýrazněji se do něj otiskla práce v hospici – péče o umírající mu vnuknula povědomí o věčnosti a přivedla jej ke katolické víře. Františkovým posledním povoláním je jeho zhmotněný sen – živit se psaním. Jako dokumentarista Paměti národa během posledních čtyř let natočil a zpracoval zhruba tři stovky příběhů těch, kteří se setkali s velkými dějinami 20. století.
Poezii psal odmala – od prvních dětských a později příšerných jinošských pokusů až po vydání své první sbírky Kniha přání a úmrtí (2017, Ears and Winds). Jeho inspirací je magický realismus, temná zákoutí smrti, lásky a sexuality, přesahující pomíjivost lidské říše, v níž si nejvíce cení lásky, svobody a víry. První, skutečnou iniciací mu bylo setkání s poezií Karla Kryla, přesněji jeho poémy Zbraně pro Erató. Díky této múze básnictví píše většinu svých textů vázanou formou. Jeho básně jsou občas zhudebňovány undergroundovými tělesy současnosti. Vedle toho se rád toulá přírodou, ideálně takovou, kde se nesetká s ničím jiným než s lesní zvěří. Žije se se svou láskou Gabrielou a Siriusem – psem, černým jako je říjnová noc.
Barbora Nebeská
…si usmyslila, že lidské tělo je krajina. Nalézá neobvyklou a jemně erotickou krásu tam, kde jiní vidí jen obyčejnou nahotu. Zabývá se výtvarnou fotografií a nejraději má rozmazané fleky, proto se svým aparátem neustále šermuje, vzbuzuje pozornost kolemjdoucích a v krajních případech je i děsí povinnou (a mnohdy nechtěnou) účastí na snímcích. Fotografovat se nikdy nenaučila, ani nemusí, protože vše za ní udělá zvláštní intuice, které nikdo nerozumí a není možno ji zprostředkovat. Její schopnosti pramení z vrozené paličatosti, kdy trpělivě odmítala, že to dělá blbě, a trvala si zarputile na svém. (MD)
Vladimír Hudeček
…je obyčejný člověk, který má rád život a potkal se v něm se spoustou věcí, z nichž jednou je světlo. To světlo mu sem tam hraje krásné obrazy a on je zkouší zapisovat. Občas si spolu jen tak hrají, někdy jen tak koukají kolem sebe, stane se, že i pláčou a sem tam si pustí fantazii na špacír. Je jim spolu dobře a když je někomu dobře s nimi, je to o radost víc.
Martin Dobeš
…je nejhloupější ze všech; díky hlouposti ale umí odkrývat věci a obrazy, které jsou lidem soudným zapovězeny nebo si je nemohou dovolit z finančních důvodů; rád by lidem vzkázal něco důležitého a to nějakým novátorským způsobem, ale zatím ve svém okolí nenašel dostatečný počet podobně obdařených jedinců, kteří by jeho poselství dokázali pochopit; rád spojuje nespojitelné, překračuje hranice fotografické, geografické a jiné; snaží se spojovat obraz a text ve formě obrazových deníků; velmi dobře dělá kotrmelce.
