Ve ztemnělé kavárně červené stěny mísené hovory a možná i steny podivní muži tu pod stolky malují červeným vínem zlým portréty ženy Obrysy obrazů ňadra těch hlav plují po parketách co stohlavý dav Mísí se navzájem pijákům pod nohy vědouce kterému vzaly by dech prohrané sny co po vínu přebolí ve tvářích zažehnou poslední vzdech
Štítek: Barbora Nebeská
…
Ruku v ruce tvé tělo v objetí točí se v kole sladkobolně cit v půli pasu svazuje až sráží vaz a slibuje že v kraji za duší se vsaje do košilek jedinkrát až nakonec lovec se stane obětí
Ještě tě na sobě cítím…
Ještě tě na sobě cítím a pocit je to zvláštní vždyť uběhlo jen pár okamžiků kdy tisklo se tvé tělo k mému a těžko říct kdy přišlo zděšení že více než na milování je chuť na věšení
…
V hlavě jak prstence zlatavých vzpomínek vítězí myšlenky ne příliš zábavné není však divu vždyť cosi nám končí z hlavy jen splyne té sváteční krve pramínek Zbývá jen zabalit posledních citů pár uschovat pod polštář znavených víček vypité lásky té přespříliš náročné bez zvonů svatebních v kočáru z már
Potoky ve vlasech…
Potoky ve vlasech zlatavé žíly pulsují těkají už jenom chvíli nicotnou tak malou nemajíc ceny v záchvěvu posledním nastavit dlaň která by chytila jedových kapek té přesládlé krve tvé alespoň pár
Host NaPokraji – Jaroslava Vlachová
Hravá a svá, Jaroslava… Svěží vítr Na Pokraji. Ve jménu „Bezejména“ Jen #meze bez hranic Topí se ve tmě #sněžilo a teď už nic #spletence A #noha nohu mine I ba A tak si to šine #křupy křup Skousni Zub, #tesák ven #kočky a jdem #čtvrtek docela utek‘ A #pátek plný zkratek Bije o mříže…
Host NaPokraji – Petr Labonek
…ukázněný Faun, člověk, který má rád pořádek, perfekcionista s cholerickými sklony. Obětavý, přející, laškující. Opora a jistota jistého fotospolku. Malý velký muž, který nevyhledává šarvátky, přesto je často původcem vyhrocených situací. Tu ve Znojmě u bývalých jatek, onehdy na děčínském nádraží. Pověst rváče je mu ušita a přišita, nemilosrdně, leč s úsměvem, jenž je mu souzený, stejně…
Krajina ztichlá…
Ve ztichlé krajině tři vzrostlé stromy v kalužích zrcadlí obrazy barevné snové že srdce vznáší se Ve ztichlé krajině tři statní muži sekery v rukou oči tak netečné ostré že ruka mávne jen Ve ztichlé krajině není už tří ze stromů oheň z mužů jen prach Bylo tak správně? Bylo tak.
Host NaPokraji – Jaroslav Beňo
Při pohledu na mořské fotografie Jaroslava Beňa se mi za víčky zjevuje obraz muže, který kolem sebe máchá ne zcela obyčejným štětcem a maluje obrazy ovlivněné diktátem klidné či rozbouřené vodní hladiny. Jsou jako jeden živel pohrávající si s předměty a vytvářející minimalistické kompozice s maximálním účinkem. Netřeba dalších slov. Jaroslav Beňo Na Pokraji…
Prameny dopisů…
Prameny dopisů, které mám v rameni čekají a tiše v záchvěvu skrání těkají pohybem podobným plameni tak jako opilec který by pil z nejhlubších zátok mých modravých žil Dnes jako vylil by z útrob svých zoufalec přemíru tužeb a včerejší stání co vždycky bez příkras zůstane nakonec opilým matkám co nemají cíl když trhají z dětí svých věnečky víl