Štítek: Barbora Nebeská

Ve ztemnělé kavárně červené stěny mísené hovory a možná i steny podivní muži tu pod stolky malují červeným vínem zlým portréty ženy Obrysy obrazů ňadra těch hlav plují po parketách co stohlavý dav Mísí se navzájem pijákům pod nohy vědouce kterému vzaly by dech prohrané sny co po vínu přebolí ve tvářích zažehnou poslední vzdech

Ruku v ruce tvé tělo v objetí točí se v kole sladkobolně cit v půli pasu svazuje až sráží vaz a slibuje že v kraji za duší se vsaje do košilek jedinkrát až nakonec lovec se stane obětí 

Ještě tě na sobě cítím a pocit je to zvláštní vždyť uběhlo jen pár okamžiků kdy tisklo se tvé tělo k mému a těžko říct kdy přišlo zděšení že více než na milování je chuť na věšení

V hlavě jak prstence zlatavých vzpomínek vítězí myšlenky ne příliš zábavné není však divu vždyť cosi nám končí z hlavy jen splyne té sváteční krve pramínek Zbývá jen zabalit posledních citů pár uschovat pod polštář znavených víček vypité lásky té přespříliš náročné bez zvonů svatebních v kočáru z már 

Potoky ve vlasech zlatavé žíly pulsují těkají už jenom chvíli nicotnou tak malou nemajíc ceny v záchvěvu posledním nastavit dlaň která by  chytila  jedových kapek té přesládlé krve tvé alespoň pár

Ve ztichlé krajině tři vzrostlé stromy v kalužích zrcadlí obrazy barevné snové že srdce vznáší se Ve ztichlé krajině tři statní muži sekery v rukou oči tak netečné ostré že ruka mávne jen Ve ztichlé krajině není už tří ze stromů oheň z mužů jen prach Bylo tak správně? Bylo tak.

Prameny dopisů, které mám v rameni čekají a tiše v záchvěvu skrání těkají pohybem podobným plameni tak jako opilec který by pil z nejhlubších zátok mých modravých žil Dnes jako vylil by z útrob svých zoufalec přemíru tužeb a včerejší stání co vždycky bez příkras zůstane nakonec opilým matkám co nemají cíl když trhají z dětí svých věnečky víl