Štítek: Barbora Nebeská

Sedí na posteli naproti sobě.  Jsou nazí a nohy mají zkřížené.  Jsou nazí a jejich pohledy se proplétají.  Naklání hlavy a snaží se nachytat jeden druhého.  Stmívá se a jejich křivky hrají stínové divadlo na protější zdi.  Těla se odevzdávají strnulosti a veškerý život se potichu přelévá tam, na zeď.  Stíny se pitvoří a údy…

Viděti dotykem poslední vlásek plující prsty nitrem hlavy  elektrizující až ke spánku beze snů, s vůní, o které se nemluví jen vnímá na povrchu lepkavé kůže otisky živého na neživém nataženou paží do prostoru vtěsnaného do koutku tak velkého, že se vejde do úsměvu očí nevinných těkavých  beze slov šeptajících s rukou pod hlavou kdyby…

Ve spánku umírá.  Spánek je koncem a konec procitnutím na vzdáleně známém místě.  Daleko v sobě hledá příčiny osamělosti.  Cítí nic a necítí všechno zásadní a nedůležité.  Sedí a čte si na rozbořeném světě o iluzích bez iluzí.  Bez naděje a bez šatů.  Beze všeho, vítejte!  Posaďte se ke mně a zadívejte se do ticha vřavy…

Přichází i odchází zároveň. Vlastně tu ani není, ale dává o sobě vědět zvláštním způsobem. Ulehá na prsa a dýchá z hluboka. Nasává její vůni a okrádá o spánek. Má pocit zvláštní síly, je přesvědčen, že se cítí poctěna. Nevnímá její tlumený nářek, nevnímá, že se dusí. Hladí jí po vlasech a hrdě se bije v prsa,…

Mám jen tvou špínu za nehty a kolem krku boa z pavích per. Brka jsou dlouhá a špičatá a bodají mě do tváře. Hroty směřují ven i dovnitř a nejsou ztupené. Bodají mé tváře a bodají i ty cizí. Tváře těch, kteří se neodbytně přibližují až moc blízko.  Je to znepokojivé a nikoho to netrápí. Je…

Má radost, když začíná pršet. Je v tom jistá předzvěst. Neví ani čeho, ale je tam. V tu chvíli cítí, má dar čehosi. Je úplně jedno, že neví čeho. Je to takové nevědomé vědomí.  Pocit naplnění. Otupělá lehkost. Zdánlivý pocit spokojenosti.

Tonoucí se stébla chytá. Ale není ani stébélka, ani malého šlahounku, kterého by bylo možné se zachytit. Žádná fazole nevyroste, není kam šplhat. Stojíme na pokraji, vše je marné. Marnost nad marnost… Marné je plakat, marné je ronit slzy, marné je předstírat zármutek… marné je zastírat, že se nám na tom pokraji sakra líbí! ;-))…

Situace je ještě komplikovanější. V té hře je až příliš mnoho postav.  Nezná je všechny, přestože je sama tou hlavní.. Zdánlivě řídí a ukazuje směr. Dívají se na ní a čekají. Čekají na verdikt. Co se bude hrát? Komedie? Tragédie? Snaží se vyčíst očekávání z jejich tváří. Jakou roli chtějí hrát v její hře? Tolik očí, tolik pohledů….