15.7. (z vlastních deníků pro Lázeňský host) Poutní den č. 5. Tohle píšu s velkým časovým odstupem a už si skoro nic nepamatuji. V takových případech není pravděpodobně čestné vymýšlet si nesmysly. Mám tedy tři možnosti: buď se omezit na pouhý záznam trasy s několika útržkovitými vzpomínkami, nebo psát o něčem úplně jiném. Anebo nenapsat ani Ň. Volím…
Štítek: Martin Dobeš
Mezi ploty
9.2. 2013 (z vlastních deníků pro Lázeňský host) Skutečným bohatstvím je nic nepotřebovat. Hodil jsem si kostkou a padla mi třikrát šestka. V takovém případě je dobré udělat něco proti vlastní srsti. Do chalupy, sníh jako jehly, tvá ruka.
U sousedů vyje kojot
22.2. 2013 (z vlastních deníků pro Lázeňský host) Našlapuji tiše, ale zvenčí doráží hluk z ulice a hlasy z hospody. Plížím se chodbami vlastních představ o bílém kojotu. Zastavil se přede dveřmi, kde pošťačka zastrčila noviny do schránky, a podíval se smutnýma očima do chodby. Výčepák zrovna valil sud s pivem. Kojot se posadil na…
2+2+2
8.4. 2005 (z vlastních deníků pro Lázeňský host) Ve vzduchu je cítit smrt. Není to dotek bolesti ani smutku, spíše něco velmi intenzivního. Město v nepohybu, strnulé a mrtvé jako Pompeje. Zůstali jen holubi, stovky a tisíce holubů zaplňují prázdný prostor mezi židovskými domy, snášejí se ze střechy Staré synagogy. Kdyby to byli supi, bylo…
To město
23.10. 2003 (z vlastních deníků pro Lázeňský host) Fascinuje mě fakt, že koleje vždycky někam vedou. A odněkud se táhnou. Proč lidé nepostavili takové koleje, které by nikam nevedly? Jen tak, pro radost… zatoulaní psi mají rádi, když mohou běhat podél kolejí. Kolik sněhových vloček se vejde do žlábku tramvajové koleje, než je během setiny…
Mrzký konec imperialistických vrahů z Wall Streetu
10.1. 2013 (Z vlastních deníků pro Lázeňský host) Hrajeme hru na největšího blbce Reguly. Kandiduje téměř každý z nás. Být hloupým není ovšem tak jednoduché, neboť hloupost by měla být hodnotou zcela nezištnou a v ideálním případě naprosto nevědomou. Lze sice říci, že hloupost vylučuje vlastní reflexi, ale jsme jen lidé. Někteří z nás již…
Gimmi!
22.11. (z vlastních deníků pro Lázeňský host) Člověk proletí idylickou krajinou na koberci z vlastních představ a snů. Vidí rozesmáté tváře Opravdových lidí. Brzy má dojem, že je vyslancem jakéhosi zatraceného světa v nedotčeném hájemství přírodních národů, kde panuje láska k přírodě a tradicím. Já procházím krajinou reálnou. I já vidím rozesmáté tváře lidí. Ale…
Odesnu Kesnu
8.4. (z vlastních deníků pro Lázeňský host) Dýchám. Měkký vír volnosti a svobody. Vánek v duši, který většinou skončí větrem v peněžence. Chtěl bych být barevný jako papoušek, ale jsem již příliš prolezlý žižkovskou šedí. Mám ji za nehty i v kapse u kalhot. Dvouvrstevný sen. Myslel jsem, že jsem přelezl duhovou branou do reality,…
Pouštním liškám…
17.3. 2010 (z vlastního deníku z pěší poutě po Sinajské poušti pro Lázeňský host) Kdybych vymrštil sám sebe do prostoru, přeletěl bych celá staletí bolesti a vášně, než bych políbil Slunce. Večer kouříme šíšu a pijeme čaj. Fáid vypráví o životě a o smutku. Když je slunce za obzorem, petrolejka mu ozařuje oči a já…
Sběrné prostorovosti
25.11. (z vlastních deníků pro Lázeňský host) Rád bych mlčel přede všemi. Mlčet lze i výmluvně nebo hlasitě. Rovněž lihuprostě. Osobně patřím k vyznavačům mlčení sotva zaznamenatelného, jako když se sněhová vločka snáší do peřiny. Od rána se koupu v mléce. Chytám obrazy kolem sebe jako jazyk chameleona své saranče. Řev Žižkova, bazary s harampádím, poblitá herna…