12.4. 2013 (z vlastních deníků pro Lázeňský host)
Volal jsem do bílé zdi a zeď se mi odvděčila nářkem. Stála tam ještě jedna dívka, měla rudé vlasy a smutné oči, měla v ruce roztrženou dopisní obálku a hleděla do bílé zdi. Některé zdi odrážejí emoce. Projdeš kolem a když jsi pozorný, můžeš ucítit emoce lidí, kteří tudy prošli před tebou… Nymburk, procházím městem a zničehonic zatoužím po dynamice. Rozeběhnu se a bavím se tím, jak krajina zrychluje… lidé, domy, parky. Z pohledu všeobecně pojímané relativity není zdaleka jisté, zda se pohybuji já, nebo mé okolí.
Volal jsem do krajiny a krajina se mi odvděčila iluzí. Stál tam ještě pes, možná to byl bílý kojot, a štěkal na svět. Psi buď běží, nebo štěkají, protože tak je to naučili lidé. Já neštěkám, protože běžím.
Volal jsem do noci a noc se mi odvděčila závěsem. Tím závěsem, kterým můžeš přikrýt své obavy. Lze tak učinit i rundou piv nebo rumů. Lze tak učinit i chůzí po vodě, když zrovna vyje bílý kojot. Lze tak učinit, když budeš vytrvale zapřahat kola před vola a hrát si na blázna…
Zapřahám kola před vola. Ale ten se mi ničím neodvděčí…
A přece se stalo ještě něco. Než jsi dodběhl krajinou pro závoj, zeď se obarvila. Nejspíš protože umíš volat silně.
Lenka F.
Díky tomu běžím taky a to vše díky Tobě .) moc dobré, moc
Veľmi, veľmi …
Neviem ani čo napísať, tiež bežím … ako nevypnutý televízor – a pred, aj za, Koniec vysielania … šUMENIE rozladených šošoviek … dnes iba toľko :-), ahoj – palo.
Ten bílý kojot s Tebou jde tak nějak životem, zdá se mi anebo často sedává na Tvým prahu…
Co napsat, tohle hltám a užívám si to a jsem rád, že je prostor, kde takové věci mohou vznikat a vynikat.
Neběžím, jsem zastaven (ne odstaven) a musim najít kde je start.
Ta fotka je fajn, jsem rád, že i sportovní žurnalistika k nám našla cestu 🙂