Do černé země zarůstá pocit, šlépěje krajinou na hřbetech snění. To tys ten bílý květ uprostřed noci, to tys má obava z probuzení. Řekla jsi: „Miláčku s dravčími spáry, plný jsi lásky, hrůzy a něhy… I kdybys odletěl s příštími jary, staneš se bystřinou, já tvými břehy.“
Host NaPokraji – Štěpán Šupka
Pokud je někdo skutečným Tulákem po hvězdách, je to uherskohradišťský rodák Štěpán Šupka (*1974). Kromě toho, že umí číst v noční obloze jako v rozevřené knize, je také zdravotníkem, skautským vedoucím – a autorem tichých, roztodivných fotografií, jež se krajiny srdeční dotýkají právě svou neokázalostí a hloubkou. V některých Štěpánových obrazech se mísí spiritualita s…
Sonet o dívce, která tančila s měsícem…
Oblaka visela nízko a temněla, nad dívkou tančící s měsíčním stínem, krom něhož na sobě vůbec nic neměla, možná jen kol boků sléz se jí vine. A on stál. Díval se, aniž ho děsí, nahá jak se smíchem vichřici zahání, s cheruby líbá se tak jako s běsy, na bledých ramenou majíc dva havrany. Nežli…
Tak jako ve snu o létání…
Tak jako ve snu o létání líbáš mě ústy hladíš dlaní Tak jako ze sna o smrti chutná tvé příští objetí
Procházka nocí…
Zůstaňme na chvíli v tom, co nás pojí. Já ještě ve vlčím, ty napůl dítě… A než se půjdeme naposled projít, schovej mě přede mnou u sebe v bytě. Kdybych pak náhodou snad ještě procit… Dřív, než mě uložíš do chladný země, přičichni, miláčku… Černý květ noci. Lehni si alespoň na chvíli ke mně.
KRAJINOU VŠEDNOSTI /zápisky nocí…
Město. Krajina všednosti. Obydlená pustina, kde muž venčí psa. Zvedá packu při sv. Janu Sarkandrovi, umočeným vlažností starousedlíků. Ulicí šourá tma, za rohem vřískl popelnicový drak. Mlha převaluje v ústech sliny líbajícího se postaršího páru, vzdychají. Tváře kolemjdoucích zrcadlí noc v kalužích. Pohled na nebe. „Šukal jsem tvou mámu,“ zní z pavlače a jiný hlas…
A ty spanilá vydechuješ stříbrnou noc…
Kdybys byla kůň piješ jen sladovou whisky cvalem tvých kopyt zahoří hvězdy a ty spanilá vydechuješ stříbrnou noc ze které narostou křídla v šíji sedí tvůj dravec v lůně žhneš S tebou lze v tanci mrtvých rozeznat valčík kdybys byla strom jsi bříza bělokorá já černý pták větví tvých Dříve jsem v sobě nosil smrt…
Už ani masku…
Už ani masku šitou na míru nesundáš z tváře trpíš pro víru Pro víru v sebe, mě či koho? Zbylo tak málo lásky mnoho
Na kraji lesa…
Na kraji lesa tichý stín volá své verše do krajin Verše jsou hrubé jako oprátka dozněla píseň končí pohádka
kronikářův slib
jednou ti pošlu starou knihu s deštěm pak mezi žiletkami nahlédnu tiše do výstřihu abych tam našel tvojí pihu modlit se mezi modřinami