Co je to láska…
Co je to láska jen dutý vzdech tři bodné rány na zádech
na stále stejné staré židli…
na stále stejné staré židlina kterou světlo už nesvítíjen mezi kameny sám bydlímti co dřív viděli mě nevidí nemám dost síly stále znovaříkat kdo jsem že se neměnímraděj půjdu se mlčky schovatza oprátku někam do větví
Ruce tvé povedu krajinou…
Ruce tvé povedu krajinou tajně a s křehkostí vran budu ti jednou ne jedinou ženou tvých budoucích rán
Nenecháš dlaně mé tě zranit…
Nenecháš dlaně mé tě zranit přespříliš hýčkáš v sobě zlost Uváži duši tvoji na nit nezbyde z tebe ani kost
Já a můj pes jsme hnali nocí…
Já a můj pes jsme hnali nocí… ozvěnou zchřadlou v našich krocích samotě hledat v parku lék společným lovem Karkulek Jedna z nich možná příliš smělá si pod Jiráskem zapomněla kalhotky a svůj kvítek bílý dobrý už leda pro vázu Oba jsme v tuhle strašnou chvíli nad její krásou tiše vyli spojeni poutem starobylým…
A bylo něžně dole na kopci…
A bylo něžně dole na kopci kde výšky prosí rostlinám vzdor plané léta noci těm obtěžkaným nížinám A bylo větru těžko snést dráždivou silou bořit most nestačím do plic s klidem vnést těkavou tvoji lhostejnost
A budou jen stíny bez těla…
A budou jen stíny bez těla mýt hlavy svoje v potoce v zdech stromů hrana křivá dnem zpívat začne hluboce Tu píseň sladkou něžnou co z útrob bodce vytéká ta mana s chutí režnou je dávno v duši člověka
už svoje drahé přikrýváme…
už svoje drahé přikrýváme ticho je vrbám nad potokem kam kdosi mrštil bludný kámen na měsíc, který jedním okem spí podrásaný mezi keři potom co vypil tůni k večeři snad příliš brzy už se šeří… to podzim tluče rýčem do dveří
Bezbřehé zátoky porostlé mechy…
Bezbřehé zátoky porostlé mechy pohltí navěky všechny mé vzdechy S nezbytnou lítosti budu pak sledovat přemnohé múzy co stihl jsi milovat