14.7. 2013 (z řeholních deníků pro Lázeňský host)
Jako nepatrnost v kazašské stepi. Táhnu si svou samotu z ostrova na ostrov. Když se mě pokusíš chytit a zajmout, kojot vycení zuby a zaboří dráp. Do nás obou. V Almaty je jeden dům, bez oken, bez dveří a ze střechy stále kape voda. Až tam jednou zešílím a ty budeš stát vedle mne v té tmě, možná se poddám a budeme opravdu spolu. A to už nebudu sám…
Vracím se po delší době. Snad mi, přátelé, prominete… a těším se aspoň na některé z vás do Dobšic.
Ta je Martine! O písmenkách nemluvě 😉
Martine, krásná fotka a text. Jak je tahle fráze dnes ohraná, přál bych si, abys vnímal ten důraz, s jakým to píšu.
Není co promíjet! Nemáme managera, kterej by buzeroval po lehčí autorské pauze kohokoli z nás.
Na ty Dobšice se těším. Na Tebe hodně.
To víš, že promíjíme 🙂 Krásné….a také to není ode mne fráze 🙂
pri tomto obraze som sa usmial i zosmutnel, … ale tie slniečka sú silnejšie.
toto je úžasný priestor … smieme byť i nebyť …
rád som opäť i čítal …
palo