Se mnou jste šla i do neštěstí,
po bledých nocích s večeří,
která spíš byla ranou pěstí
a sebevránou v příšeří.
Tím smíchem, kdy už nevěřím,
že vlci nejsou andělé
a přeci slunce z kadeří
Vám kreslí pruhy po těle.
Ty Vaše vzlyky do pelesti
stojatou vodu rozčeří.
Že voní divě po neřesti
dvě těla, černí panteři,
v tom holobytu zádveří,
klín klínem v pupku postele,
kde spíš než Bohu uvěřím,
Vám, slečno s pruhy po těle.
A stejná jste i na tom scestí,
kde chlápci s větrem soupeří
a ženou cvalem do bolesti
kobylu zbitou bezvěřím.
Jste rovnítko mé páteři.
A páterem i kostelem,
když černé oči zešeřím,
Vám, slečno s pruhy po těle.
Tiše mi v domě na předměstí
všeptnete Není na tě lék…
A to mi trne u zápěstí.
Z Vás a z těch pruhů po těle.
Ach,ach.. ta báseň – něco neuvěřitelného, foto beru po přečtení jako absolutní samozřejmost! Pěkné Františku, moc pěkné.
velmi libi,…OBRAZ!!
to je tedy něco Františku, parádní