Město bylo plné tajností dávno předtím, než v dálce za řekou shořely dívčí šaty. Vyslovit je všechny trvalo tak dlouho, že měsíc z okna sestoupil do trnů zahrad a škvírou mezi dveřmi a podlahou jsme slyšeli čenichy otázek. Kapička krve zůstala na bledém třísle noci a tepání, lomcování vášně - prudké jako vítr, když rve kůži bříz po cárech. Napadlo mě, co když je ještě naživu? Dívka, v jejímž spícím dechu bylo skryto vše od zrození po hvězdy zrcadlené v hasnoucích očích. Co je pak věčnost proti okamžiku, kdy vycení zuby v hryznutí do živé tkáně? A co jsou to domovy? Místa, kde plodíš děti s očima po matce, kde chtěný umíráš v duchnách své prabáby nebo snad tam, kde do stropu zatlučeš skobu? Místa, kde pověsíš krotkou košili, zakopneš o psa? Možná jsou domovy… neurčitý pocit, že kdesi ve tmě v jiném městě v jiné samotě je ještě naživu dívka, jejíž dech slábne tvou touhou chybět.
Ty poslední dva řádky mi zůstaly v hlavě.