Rubrika: Barbora Nebeská

Bezbřehé zátoky porostlé mechy pohltí navěky všechny mé vzdechy S nezbytnou lítosti budu pak sledovat přemnohé múzy co stihl jsi milovat 

  Nejsem, a ty to víšjen malá zátěžpro zlost a na obtížnezbavíš snadnosrdce své pleveledávno jen s duší tvoublízcí jsme přátelé

Snad zbývá jen osušit zbytečné slzy nikdy to nebude zbytečně brzy 

  Za noci tichých žab kdy kvetou klíny víly Mab se dechem na dně sklenky ztrácí co tajného se v srdce vrací

A tělo její ve věnec vpletl A v ohybu jejím ztrestal pýchu To tělo svaté dlaní horkou hnětl To teplo vzešlé k nohám hodil světu A ona marně nahá bez hlavy A sladce v trupu temnoty To světlo hřála pro davy To vše bez vděku droboty

  Ještě než do mě bodneš a krk můj sevřeš v dlani snad naposledy lehneš si do důlku pod jamkami Tam trpké plody mého břicha snad znásobí tvou zlobu snad budeš otcem mého ticha snad znova zas a znovu

Živíš se žárem a jako můra v plameni hořící tělo své pokryté mechem ukryješ hluboko v propasti paměti budu jen já tě hřáti svým dechem Až bude v kapsách tvých vítr se milovat s mrazem a krůpěje netečných tváří dopadnou na zem co nesmí se smilovat budu jen já ti tvou jedinou Máří

Pro noci probdělé slzy se neroní když květiny omšelé radosti kradou nevinnost minulá na hranu zazvoní pro lásku bez ptaní s bolestí zvanou Pár slaných kapek na hraně polštáře ulpí a vsaje se do jeho středu sundej si masku co hraje si na lháře nebyls to ty kdo řekl si svedu

Nezavřeš srdce své tajné schránky pluje mi v řece tluče mé spánky Nezavřeš dlaně ty misky vah vážním prý stejně co váží strach Nezavřeš ústa dva proužky papíru břehu jsem prosta tvá víla na míru

Zahrada klidu v břiše křeče oáza míru život se vleče