Co je to láska jen dutý vzdech tři bodné rány na zádech
Rubrika: Barbora Nebeská
Ruce tvé povedu krajinou…
Ruce tvé povedu krajinou tajně a s křehkostí vran budu ti jednou ne jedinou ženou tvých budoucích rán
Nenecháš dlaně mé tě zranit…
Nenecháš dlaně mé tě zranit přespříliš hýčkáš v sobě zlost uváži duši tvoji na nit nezbyde z tebe ani kost
A bylo něžně dole na kopci…
A bylo něžně dole na kopci kde výšky prosí rostlinám vzdor plané léta noci těm obtěžkaným nížinám A bylo větru těžko snést dráždivou silou bořit most nestačím do plic s klidem vnést těkavou tvoji lhostejnost
Bezbřehé zátoky porostlé mechy…
Bezbřehé zátoky porostlé mechy pohltí navěky všechny mé vzdechy S nezbytnou lítosti budu pak sledovat přemnohé múzy co stihl jsi milovat
Nejsem, a ty to víš…
Nejsem, a ty to víš jen malá zátěž pro zlost a na obtíž nezbavíš snadno srdce své plevele dávno jen s duší tvou blízcí jsme přátelé
Snad zbývá…
Snad zbývá jen osušit zbytečné slzy nikdy to nebude zbytečně brzy
Za noci tichých žab…
Za noci tichých žab kdy kvetou klíny víly Mab se dechem na dně sklenky ztrácí co tajného se v srdce vrací
A její tělo ve věnec vpletl…
A tělo její ve věnec vpletl A v ohybu jejím ztrestal pýchu To tělo svaté dlaní horkou hnětl To teplo vzešlé k nohám hodil světu A ona marně nahá bez hlavy A sladce v trupu temnoty To světlo hřála pro davy To vše bez vděku droboty
Ještě než do mě bodneš…
Ještě než do mě bodneš a krk můj sevřeš v dlani snad naposledy lehneš si do důlku pod jamkami Tam trpké plody mého břicha snad znásobí tvou zlobu snad budeš otcem mého ticha snad znova zas a znovu