Rubrika: František Vrba

Vlasy mi šediví a brada prokvétá, cítím se jako host na vlastním karu… Ještě mi chvíli hraj… já budu poeta, Ty bílá vlaštovka v posledním jaru.

Májový úplněk mi prohřívá kosti, až matčin obraz ze zdi tiše vyje… Brzy už! Za chvíli přijdou mí nejlepší hosti… Prastará sklíčenost. Sladká onanie.

Mrazivý vítr rve ze mne košili, i spodky po otci a bílé vlasy… Ne, ještě nežiju… Ne, ještě nešílím! Zatím jen hledám, kdo by mne spasil. Možná ta maličká, co chodí na hřbitov každýho rána si předčítat Klímu… Možná se smiluje a možná ji vábí to, s někým, kdo přežil se… přežít i zimu.

srkaje vývar z krysích kožíšků přemítám, co mne nejvíc bolí dones mi, prosím, trochu soli a jednu břitvu, Ježíšku… a holce, kterou ve tmě lovím pokoj dej věčný…do mých ohrad přijdou se vlci na noc ohřát hebcí jak sníh, co ve stromoví utišil hrůzu překryl ticho a do rozbřesku na zahrádce naléhal s něhou jako…

až když si vybíráš z kterého mostu možná tě přikryje dlaněmi ale není to sestra milosti s krásnými koleny ani stařena s rukama jako dravčí kost

o svaté Anně bloudil jsem v polích opilý hledaje dvojitou jabloň sovy už nad ránem uspaly mladé a kolem nic nežli klamavá vůně po zemi spadaných červených jablek ten strom co pokaždé hlídal mou cestu ovšem už nestál jen černý kořen trčící žaloval jak mrtvá ruka ten večer předtím přišla k nám dcera čistý list…

Chtěl bych být alespoň psím hovnem v prastaré krajině kde bílá pára moří žebrovím vikingských lodic stoupá k horám Tam draci a obři jeden sen mají o velkém zeleném jasanu o spravedlivém Duchu hašišovém náčelníku a jeho dcerách nahé uštvaly bílého hranostaje To Tys byl jinej odžils to podřezal ty chovný labutě bezpečí řeka stála…

/pro Marii noc jako holka s dlouhým nožem mi nahá sedá u rohože a každým jarem sem vrací démoni mých deviací to kdybys přišla… jenom Ty vyvrátíš mě z tý nicoty oddělíš od plev dobrý zrna milostiplná… Milostiplná

jak ze dna hrobky bílá váza odjištěná kulovnice ošklivý úsměv staré psice kterou jsem pro strach neodvázal tak se má matka na mne dívá bez paruky a s houskou v ruce počítáme starý piva a čas co nám byl prostě vnucen

Moje žena píše básně. Chodím okolo nich již nemalou dobu s touhou doplnit je fotografií a nenechat to v šuplíku… Na Partyzánské ulici Ona byla Mžik, záblesk světlých vlasů On byl Stín rozporcovaný žaluziemi Mihla se pod oknem, záblesk světlých vlasů Díval se dál rozporcovaný žaluziemi a všechen pohyb ustrnul na Partyzánské ulici * Stropy…