Já a můj pes jsme hnali nocí… ozvěnou zchřadlou v našich krocích samotě hledat v parku lék společným lovem Karkulek Jedna z nich možná příliš smělá si pod Jiráskem zapomněla kalhotky a svůj kvítek bílý dobrý už leda pro vázu Oba jsme v tuhle strašnou chvíli nad její krásou tiše vyli spojeni poutem starobylým krví…
už svoje drahé přikrýváme ticho je vrbám nad potokem kam kdosi mrštil bludný kámen na měsíc, který jedním okem spí podrásaný mezi keři potom co vypil tůni k večeři snad příliš brzy už se šeří… to podzim tluče rýčem do dveří
Ve starým bytě po dědovi civím jak někdo, kdo se dozví, že týdny spí už spánkem věčným a zapomněl se na konečný. Dal jsi mi, Bože, ženu krásnou, bez ní je místnost tmavá, pustá. Až nade mnou tu díru zhasnou, kéž zdají se mi její ústa…
milovali se ve čtverci dvora mezi pískovištěm, klepačem, hrobečkem Mourka a večerní okna přivírala oči ve stejnou vteřinu při stejný sekvenci seriálu nikdo nevěděl, odkud to jde kterej darmošlap ruší obřad zajetýho večera v podprsence a vyhrnutý sukni brala ho do úst nadarmo Boží jméno několikrát jí musel zakrejt oči aby neviděla první paprsek vrytej do…
jsem plný básní vyzáblých jako jsou psaní na rozloučenou kdybys mi ve spaní potichu umřela zbudou tu po mně třaslavé listy
noc přišla na vraném koni a projížděla mezi světy ulicí byla slyšet tma měsíc sražený lešenářskou trubkou dvůr se železnou maskou holubi do města přišlo jaro v tom bylo všechno vůně dávných stehen a tíha co se násobí
Za noci, do který zavoní čerstvá hlína, zalej mě slzama, co nasbíráš do lahve vína. Přijď za mnou do sadu jen v noční košili, zalej mě slzama… ještě než zešílíš. A když ti vykvetu, můžeš bejt moje milá, v krajině, která se tou nocí rozpůlila. Naposled ve větvích pohlaď mě po tváři, cigáro připal…
Zrovna, když zvonilo děvčátko odvedle, vážně jsem přemýšlel, co ještě přestát. Neboj se… Řeklo mi nápadně pobledlé. Už to jde za náma po střeše města.
Sám v masce pudla na dětským hřišti žiju svý životy. Minulý, příští… Životy, v kterejch má zpravidla navrch i pes, co o růži kušnu si natrh.
roztáhnu závěsy z těžkého sametu pár ptačích mrtvolek do kamen nametu olíznu ucho té, co napůl ještě žije a přečtu jí něco ze svý poezie… …zdál se ti, milá, sen, kde černí motýli seděli na plicích babího léta? i když to nastalo nejspíš už před chvílí zůstanu u tebe do konce světa