„Písal sa rok 2006, rok plný zmien. Opúšťam tak milovanú prácu asistenta pre mentálne postihnutých a nastupujem na oddelenie hematoonkológie, miesto, kde sa ľuďom mení život z minuty na minutu. Začínam si uvedomovať, ako zásadný je čas, vzťahy, slová, činy, sloboda, láska, pokora, ja sám. Tých emócii je toľko, že je nedokážem vstrebávať, nutne potrebujem…
Autor: František Vrba
jatka č. 5
došlo mi pití, vlčí žrádlo zbyl tu jen popel z cigaret a zkrvavené prostěradlo a uražený dívčí ret ta představa je příliš krutá ve vsi jsem nebyl mnoho let mám s sebou nůž a Vonneguta jatka to budou…číslo pět
po zimě jaro
Po zimě jaro a pak léto… dá se to shrnout jednou větou. Po létě podzim, další zima… zůstanu raděj mezi svýma! Kdo by chtěl vstávat v týhle době? Ledaže bych se vrátil k tobě… A lehli bychom si tu noví do hlíny po mým sousedovi…
malá noční
černá jsi noc jako kořeny buků studnice která hluboko zebe mrazivá noci prorůstáš chřípím když měsíc vychází nad cáry stromů hrajeme spolu tu divnou hru s noži koho to sklíčí může jít domů vyhrává ten který zůstane živý dokud se úsvit v bolestech rodí doma je teplo ticho a místo přestože něco po dvoře chodí
úplněk v lednu
zlehka se projít zimní travou jako když vlci za potravou a toho třpytu nadýchat se po ukončení noční práce trochu se otřít blízko smrti jak ptáci k ledu přimrznutí
mandala
jako když vlétne motýl do vagonu s uhlím narodil ses cestou na dno truhly
Host NaPokraji – Milena Uličná
„Nevím, jestli fotografie kradou duši, ale mám je ráda. Ptali se mne, proč fotím…Protože nějak musím. Od doby, co se mi před pěti lety narodila dcera, je pro mne focení určitou formou terapie a mám na tom zvláštní druh závislosti…Protože obě milujeme les, nějak samo mě to přivedlo k focení ukrytého lesního světa…Plného kouzel…“ Milena…
V nočních zahradách
A nocí obcházej bytosti… Postavy s lebkami divokých koček, postavy ženských boků a vlasů, kéž ať mne některá vykostí! A buben má z mých ostatků… Až přijde vítr od severu, donosí v sobě naši dceru, zas bude všechno v pořádku…
zalitá v jantaru…
všechna ta chvíle je zalitá v jantaru v přeletu draka nad ztichlým náměstím v barový stoličce vržený proti zdi v břízách a pannách co už se nechvějou ve skoku jelena a vlčím severu ve vlasech stařeny s ošklivým úsměvem v posledním cigáru kouřeným za chůze ve slavným Hosana co blízko má k Ukřižuj ve chvíli…
Vezmi mne daleko
Miláčku, prosím tě, vezmi mne daleko, třeba jen na výlet jídelním vozem. Až tam, kde jeřábi zpívají nad řekou, anebo alespoň dva metry pod zem…