Štítek: František Vrba

Vlčice s tlamou od krve nad hrobem rodí… poprvé. Mládě je dívka s dýkou v šátku, hledící tiše na svou matku. S večerní hvězdou úzkost zpívá a dosti dřív se připozdívá… Vlčice s břichem od krve Ulehne k ránu… Teprve.

Zůstaňme na chvíli v tom, co nás pojí. Já ještě ve vlčím, ty napůl dítě… A než se půjdeme naposled projít, schovej mě přede mnou u sebe v bytě. Kdybych pak náhodou snad ještě procit… Dřív, než mě uložíš do chladný země, přičichni, miláčku… Černý květ noci. Lehni si alespoň na chvíli ke mně.

NA BŘEHU ZA MĚSTEM.. tam leželi jsme spolu nazí svit úplňku na dívčí hrudi místy se černal pažemi stínů byla jsi pobřeží plné bílých oblázků planoucí dno jezera dcera počínajícího úsvitu hladilas vlčí čenich a já tě seknul drápem řekla jsi: „Miláčku.“ tak jsem tě začal milovat a miloval jsem žáby které jsi sbírala jako…

Město bylo plné tajností dávno předtím, než v dálce za řekou shořely dívčí šaty. Vyslovit je všechny trvalo tak dlouho, že měsíc z okna sestoupil do trnů zahrad a škvírou mezi dveřmi a podlahou jsme slyšeli čenichy otázek. Kapička krve zůstala na bledém třísle noci a tepání, lomcování vášně – prudké jako vítr, když rve…

Já a můj pes jsme hnali nocí… ozvěnou zchřadlou v našich krocích samotě hledat v parku lék společným lovem Karkulek Jedna z nich možná příliš smělá si pod Jiráskem zapomněla kalhotky a svůj kvítek bílý dobrý už leda pro vázu Oba jsme v tuhle strašnou chvíli nad její krásou tiše vyli spojeni poutem starobylým krví…

už svoje drahé přikrýváme ticho je vrbám nad potokem kam kdosi mrštil bludný kámen na měsíc, který jedním okem spí podrásaný mezi keři potom co vypil tůni k večeři snad příliš brzy už se šeří… to podzim tluče rýčem do dveří

Ve starým bytě po dědovi civím jak někdo, kdo se dozví, že týdny spí už spánkem věčným a zapomněl se na konečný. Dal jsi mi, Bože, ženu krásnou, bez ní je místnost tmavá, pustá. Až nade mnou tu díru zhasnou, kéž zdají se mi její ústa…

milovali se ve čtverci dvora mezi pískovištěm, klepačem, hrobečkem Mourka a večerní okna přivírala oči ve stejnou vteřinu při stejný sekvenci seriálu nikdo nevěděl, odkud to jde kterej darmošlap ruší obřad zajetýho večera  v podprsence a vyhrnutý sukni brala ho do úst nadarmo Boží jméno několikrát jí musel zakrejt oči aby neviděla první paprsek vrytej do…

jsem plný básní vyzáblých jako jsou psaní na rozloučenou kdybys mi ve spaní potichu umřela zbudou tu po mně třaslavé listy

noc přišla na vraném koni a projížděla mezi světy ulicí byla slyšet tma  měsíc sražený lešenářskou trubkou dvůr se železnou maskou holubi do města přišlo jaro v tom bylo všechno vůně dávných stehen a tíha co se násobí